Atentát na Heydricha

4. června 1942 zemřel v Praze říšský protektor Reinhard Heydrich na následky atentátu. Stalo se to před mnoha lety, ale dosud jsme tuto osudovou událost nedokázali pevně zasadit do svých dějin. Zavinil to náš krkolomný vývoj po roce 1945 a ideologické zneužívání historie.

Nacisté byli atentátem zaskočeni a dokonce poníženi a samozřejmě ho hodnotili jako neodpustitelný zločin. Vyhlásili krvavou pomstu celému národu a také ji uskutečňovali. Jenomže atentát se po válce nelíbil ani báťuškovi Stalinovi. Sovětský svaz sice vyzdvihoval hrdinství svých partyzánů v odbojovém hnutí, ale o československých hrdinech, kteří dokonce přiletěli anglickými letadly, nechtěl ani slyšet. A tak nám zůstaly jen Lidice, často prezentované jen jako zbytečná oběť zbytečného činu.

Říšský protektor Reinhard Heydrich (1904-1942) |foto:Deutsches Bundesarchiv

Po ideologických masážích se zapomínalo, jaké nebezpečí představoval chladně kalkulující zabiják Heydrich pro celou okupovanou Evropu. Nemluvilo se ani o tom, že hrůzovláda u nás nezačala až po atentátu, nýbrž hned s Heydrichovým příchodem. Vždyť okamžitě po svém nástupu v září 1941 zavedl stanné právo se zvláštními soudy, které denně vynášely ortely smrti. Popravy se konaly okamžitě po vynesení chvatného rozsudku. Také rušil některé střední školy, zaváděl němčinu do úřadů, zahájil holocaust a připravil základy pro třídění Čechů podle rasových kritérií. Málokterý vysoce postavený nacista byl tak výkonný jako Heydrich a jeho smrtí se tempo ničení přece jenom trochu zpomalilo.

Čekali bychom, že po návratu demokracie se hrdinný český čin dočká i doma uznání, ale k tomu nedošlo. Naši tvůrci veřejného mínění potřebovali nejprve odhalit, jak mizernou duši jejich národ má. Z celé hrůzy heydrichiády si všimli hlavně státních úředníků, svezených pod trestem smrti na Václavské náměstí, kde byli nuceni se zdviženou pravicí přísahat věrnost Říši. Novodobí hrdinové, ochraňovaní závětřím času a svobodných poměrů, přesně věděli, že oni by na jejich místě ruku k árijskému pozdravu nezdvihli. A bylo jim hned jasné, že jsme nejzbabělejším národem Evropy. Nevadilo ani, že se tak jen pokračuje v ponižování a urážkách i těch, kteří se za strašlivou cenu nacistům vzepřeli, a že se jejich památka opět zpochybňuje, jak za sovětských časů.

Rakev Reinharda Heydricha

Trvalo roky, než si média a politici povšimli, že v zahraničí je atentát hodnocen jako nejvýznamnější odbojový čin Evropy, a že se o něm píší knihy i studie. A tak teprve ve 21. století mají parašutisté svůj pomník a my nezkreslenou pravdu o své minulosti.

Prožila jsem dlouhý život, ale léto 1942 s heydrichiádou a vším, co s ní souviselo, je stále tím nejhorším, co jsem kdy zažila. Neuměla jsem ještě všechno hodnotit, Heydrich mi splýval se slovem Němci, ale strach a hrůza kolem mne i ve mně byly hmatatelné, jako nikdy předtím, ani potom. Dnes ale už vím, že malé i největší oběti k velkým činům patří, a že statečné překonání zlých časů vštěpuje odvahu a hrdost dalším generacím. Platí to pro všechny národy a není nejmenší důvod, proč bychom na těžké chvíle národa i na své hrdiny neměli s uznáním vzpomínat i my.

Obec Lidice byla v roce 1942 po úspěšném atentátu na Reinharda Heydricha nacisty vypálena a srovnána se zemí.|foto:Tomáš Adamec