5. květen

5. května před pětašedesáti lety začal okolo poledne český rozhlas vysílat jenom česky. Bylo to nečekané, ohromující a nádherné. Z vysílání bez německých překladů jsme pochopili, že končí okupace. Lidé vybíhali z domů, objímali se, vyvěšovali československé prapory a přivazovali na žerdě jarní květiny. V Praze začalo povstání.

Štěstí ale netrvalo dlouho. V noci dal pražský velitel zbraní SS povstalcům ultimátum. Pokud Praha do rána neodevzdá zbraně a neuvolní obsazené objekty, čeká ji vojenský útok ze země i ze vzduchu. Do našeho hlavního města se počali sjíždět čeští bojovníci z blízkých i vzdálenějších míst. Rozdělovali si ukořistěné pušky a ruční granáty a stavěli barikády. Rozhodli se násilníky neuposlechnout.

povstání|foto: archiv

5. květen byl pro nás životním mezníkem. Bohužel, nikdy nevznikl rituál, který by nás každoročně propojil ve společné vzpomínce a oslavil památku 8 tisíc padlých hrdinů a zavražděných obětí. Stalin občanské aktivity nenáviděl a české vzepětí mělo být rychle zapomenuto. Tomu se po sametové revoluci bez rozmyslu přizpůsobil i nový svobodný tisk. Jaképak povstání, když bylo jasné, že válka už skončila. Nebyla stavba barikád spíš vychytralostí než hrdinstvím? Těmto úvahám chybělo pouze vysvětlení, odkud se vzali ti mrtví.

Evropské konflikty nejednou začínaly i končily v českých zemích. Tentokrát ale tomu mělo být jinak: u nás nic končit nemělo. Říšský hlavní stan rozhodl, že protektorát se stane vojenskou tvrzí, odkud německé jednotky, vybavené novou zázračnou zbraní, vyrazí ke konečnému vítězství. Od postupu spojeneckých armád na západní a východní frontě v r.1944 se proto na území Moravy a Čech v několika vlnách kopaly zákopy zejména kolem měst, která se měla jako Vratislav stát nedobytnými pevnostmi. Zvláštní obranný obvod byl navíc budován kolem Prahy. Do protektorátu se stahovaly bojové oddíly SS i wehrmacht. Tam, kde by vojska přece jen byla nucena ustoupit, měla po sobě zanechat spálenou zemi. Preventivně byly podminovány všechny pražské mosty.

Tyto hrozné plány povstání zhatilo. Němci s ním nepočítali a potlačovali je s nepříčetnou brutalitou. Čeští vlastenci blokovali silnice a železnice a zmocňovali se zbraní. Nacisté je zatýkali, krutě vyslýchali a vraždili. Vypalovali domy a hnali před svými tanky rukojmí. Do boje proti Čechům se zapojilo i německé civilní obyvatelstvo. Strašlivá situace v Praze se zlepšila, když se k barikádníkům přidala armáda generála Vlasova, která zběhla z německé strany. Přesto ale měli nacisté přesilu a nehodlali boje ukončit. 8. května maršál Schörner vyhlásil, že zprávy o kapitulaci Říše nejsou pravdivé a jeho muži bojovat nepřestanou. Na některých místech na Příbramsku se střílelo ještě 11. května.

Pietní vzpomínka Pražského povstání před Českým rozhlasem|foto:Tomáš Adamec

Nástupce Hitlera admirál Dönitz po zprávách z protektorátu změnil plány a rozhodl se pro kapitulaci. Plánovanou obranu na území naší země povstání nacistům znemožnilo a zabránilo otřesným ztrátám. Nebýt českého odhodlání, válka by končila mnohem později a mnohem hůře. Čeští padlí zachránili stovky dalších životů a zabránili devastaci země. Škoda, že o tom dnes tak málo víme a neumíme si vážit svých hrdinů.