28. říjen

Před devadesáti lety na své historické dráze prožila naše země hvězdnou hodinu. Po staletích se znovu dočkala politické svébytnosti. Umožnila to nezvykle šťastná souhra tří okolností: mezinárodních poměrů, vysoké kvality českých politiků a připravenosti české veřejnosti na přijetí politické svobody. Hrůzy první světové války skončily a každý volal po změně. Staré, příbuzensky propojené monarchie se hroutily jako domečky z karet a vznikaly nové státy s prezidenty a parlamentem. Zrod Československa však ani v tak příhodné době nebyl snadný. T.G.Masaryk byl ale světově uznávaným bojovníkem za politickou pravdu a mravnost a Charlotta Masaryková pocházela z vážené americké rodiny, což mu pomáhalo v důležitých kontaktech. Po jeho boku stál neúnavný pracant Edvard Beneš a společensky okouzlující letec Milan Rastislav Štefánik. Tito tři lidé dokázali prosadit uznání Československa. Ani svobodná republika by však nemohla prosperovat bez angažované veřejnosti. A cesta k její připravenosti byla nejdelší.

Oblíbenou řečnickou frází bývalo, že jsme 300 let trpěli. Nebyla přesná. V době prudkého rozvoje v 19. století jsme trpěli čím dál méně a získávali jsme čím dál více práv. Začátek tohoto děje se ale odvíjel od prohry na Bílé hoře. Tehdy se bigotní habsburský císař rozhodl zdecimovat český národ, jelikož byl nositelem kacířství. Půdu české šlechty rozdal především oddaným Němcům, inteligenci vyhnal ze země a městům odebral práva. Zchudlé a znevolničené obyvatelstvo pak bylo skutečně vykořisťované a žilo v bídě, jaká se vymyká našim představám. Až na začátku 19. století přišel zázrak národního obrození. Nové evropské ideje o důležitosti národa a mateřské řeči se málokdo chopil s takovou vytrvalostí a odvahou jako naši buditelé. Překonali nedůvěru i úklady, vzkřísili spisovnou češtinu a povzbudili sebevědomí. Neměli peníze ani politický vliv a tak všechno vsadili na kulturu a vzdělanost. Veřejné sbírky neshromažďovaly peníze jen na Národní divadlo, ale také na české školy. Na konci 19. století ještě nedávno zbídačelý národ už měl dobrou literaturu, světově uznávaná hudební díla, skvělé malíře a architekty, výborné školství a uvědomělou a fyzicky zdatnou mládež. Dočkal se i hospodářského rozmachu. Zbývala jenom politická práva.

První prezident Československé republiky - T.G. Masaryk|foto: Archiv ČRo

Jenomže od časů Ferdinanda II. platilo, že úřady v Čechách patří Němcům. Jen neochotně uvolňovali některá místa v samosprávách a naprosto nepřipouštěli, že by Češi mohli mít rovnoprávné postavení v centrálních orgánech. Už Božena Němcová si posteskla, že kdyby její muž se nejmenoval Němec, ale Němcem skutečně byl, úředníci by s nimi jednali jinak. Výsady, kterým se těšila dvacetiprocentní německá menšina, trvaly až do konce habsburského mocnářství. Po radosti a opojení z dosažení vytoužené samostatnosti se brzy ukázalo, že Němci se s novým postavením smiřují těžce. Někteří se nesmířili nikdy. Zničení republiky bylo pro ně zadostiučiněním a vítězstvím. Vrátila se jim práva nadřazeného národa a při rušení českých škol Karl Hermann Frank prohlásil, že české národní obrození se už nikdy nesmí opakovat.

Naše šťastná hvězda zašla za mraky na dlouhý čas. Hitler byl sice poražen, ale byl to on, kdo přivedl do Prahy Rudou armádu. Ocitli jsme se pod panstvím primitivní a kruté moci, která neměla nejmenší zájem rozvíjet demokracii či naše dobré tradice. Ztratili jsme elitu, morální citlivost i smysl pro společenskou zodpovědnost. Po sametové revoluci byla naše připravenost ke svobodě mnohem horší než v roce 1918.

1918|foto:Dana Josefová

Ve své dobré jádro ale nemůžeme přestat věřit. Tak jako se našim prarodičům podařilo překonat útlak a bídu 18. století, jako se jim podařilo vydržet hrozbu totálního zničení za protektorátu i sovětskou diktaturu, tak jistě i my máme dost sil na to, abychom si zasloužili svobodu. A právě to nám dnes 28. říjen připomíná.