Řemesla na západě Čech: kloboučnictví
Pokrývky hlavy jsou snad stejně staré jako lidstvo samo. Zpočátku hlavně chránily před deštěm nebo žárem slunce, později ale získaly i další rozměr, reprezentativnost a zdobnost, a to obzvlášť v případě klobouků. Jejich vývoj po celé období lidských dějin je neobyčejně pestrý, stejně tak jako jejich výroba. A kloboučnictví patří také další díl našeho seriálu Řemesla na západě Čech.
Klobouk je znám už od antiky. Řekové nosili na hlavě takzvaný petasos, což byl klobouk s širokým okrajem, vyrobený ze slámy, plsti nebo kůže a vázal se řemínkem pod bradu. Staří Egypťané zase nosili tiáry, homolkovitou čepici z látky nebo kůže bohatě zdobenou dekorem. V biedermeieru se stal módní novinkou měkký plstěný klobouk a hitem byly i fantasticky zdobené klobouky. „Velká záliba byla v krajkách, stuhách a květinách. V šatníku dobře situované dámy nesměl chybět ani cylindr. Dámy nosily tento mužský doplněk jako součást jezdeckého obleku“, říká Tamara Hájková z Národopisného muzea v Plzni.
Cylindr, tedy vysoký tvrdý klobouk válcovitého typu, byl součástí španělského pánského módního oděvu už v 15. století. V roce 1835 se ale objevuje novinka, takzvaný klak, což byl cylindr se sklapovacím mechanismem. „V místnosti se nosil složený v podpaží a přetrval až do roku 1914 jako součást plesové toalety. Ve druhé polovině 19. století se jako důstojné pokrývky objevují buřinky, cylindry a v létě slaměné klobouky se stuhou“, doplňuje Tamara Hájková. Šaty v období secese měly velmi jednoduchou splývavou formu, secesní klobouky ale byly mohutné a měly zaujmout. „Dámy na hlavě nosily vycpané ptactvo, napodobeniny různých pavouků, brouků nebo i netopýrů.“
V první polovině 20. století nosí ženy na venkově šátky, městské ženy klobouky. Reklamy na nové pokrývky hlavy nabízejí také různé módní domy. „V Plzni to byl například Moderna modelový dům dámských klobouků ve Františkánské ulici, známé kloboučnictví Dobeš nebo Tichý, která se specializovala na klobouky a čepice, a také se nacházela ve Františkánské ulici“, říká Tamara Hájková. Od druhé poloviny 20. století jsou klobouky na ústupu a pomalu vítězí čepice.
Modistka Marie Melišová z Dobřan dělá klobouky téměř 30 let. Navázala tak na rodinnou tradici, její babička i teta byly modistky.
Můj otec byl také vyučený v kloboucích jako obchodní příručí, takže u mě to vyplynulo tak nějak automaticky, protože jsem s tím byla sžitá už od dětství. Vyučená jsem v pražském Tonaku, když ještě existoval. Po vyučení jsem si ještě udělala oděvní průmyslovku, takže jsem potom dělala návrhářku i modelářku.
Takže si můžete udělat celý klobouk od návrhu až do finální podoby sama?
Ano, přesně tak. I střih na klobouk si umím udělat, vím, jak na to.
Možná pro méně znalé bychom mohli připomenout, jaký je rozdíl mezi kloboučníkem a modistkou.
Modistka dělá dámské klobouky a kloboučník pánské. Já jsem taková trochu rarita, já soukromničím od 11. října 1983 na plný úvazek, nepřetržitě a prakticky to dělám dodnes.
To je opravdu dlouhá doba, je tedy možné se kloboučnictvím uživit?
Ano je, ale chce to hodně vytrvalosti, hodně píle, jezdit i za zákazníky, nestačí mít jen obchod, což jsem měla v Plzni. Stejně jsem ještě potom vyrážel po sobotách a po nedělích na řemeslné akce, které se konají různě po naší republice.
Je ještě vůbec možné se v dnešní době vyučit kloboučníkem nebo modistkou?
No, velmi těžko. Pokud jsem snad dobře informovaná, tak Praha má pouze dva učně, jinak tady v Plzni chtěli tento obor vzkřísit, to už je tak deset let, ale bohužel nenaplnili ročník.
Nacházíme se teď ve vaší dílně. Co v takové kloboučnické, modistické dílně nesmí chybět?
Tak nesmí tady chybět dřevoformy. Tady mám takové ty, které potřebuji nejvíc. Buď jsou to základní, klasické dřevoformy z lipového dřeva nebo potom jsou to dřevoformy, které jsou přesně vytvarované, které jsme právě používali v Tonaku, kde už jsou na nich všechny zátlaky, že se jenom ten klobouk napařil, sundal z toho a už se jenom dozdobil, dodělala spodní rypsová stužka a byl klobouk hotový. Ty formy slouží na vypínání. V dílně také nesmí chybět žehlička, spousta různých materiálů, nesmí chybět kloboučnická míra – to je takový kovový kruh, kde jsou čísla velikosti, vloží se to dovnitř klobouku a tím se kloboučník přesvědčí, jestli, když má ten klobouk mít 56 centimetrů, jestli opravdu takovou velikost má.
Tady máte ještě jeden zvláštní stroj?
To je napařovací šroub, ten je taky fajn, to dřív, za doby mé babičky, neexistovalo. Je to vlastně klasická kovová hlava na šroubovici, kde jsou po straně čísla. Je to na elektriku, takže já si musím namočit hadr, dát ho přes to, aby se vytvořila pára. Pak na to nasadím klobouk, který chci přepařit, abych docílila tu správnou velikost. Napařovat mohu jak slaměný, látkový tak plstěný klobouk. Jakmile se mi vytvoří pára, nechám chvíli, potom ho sundám, aby uschnul a velikost zůstala trvalá.
V dílně, jak vidím, zřejmě také nemůže chybět šicí stroj?
Samozřejmě, mám už rozešité zimní dámské klobouky, přesto, že je srpen, tak od září se začnou už pomalu prodávat zimní věci. A dámské látkové klobouky se prodávají samozřejmě podstatně lépe než plstěné, protože ty látkové jsou takové „běhací“, kdežto k těm plstěným kloboukům už to chce, aby byl člověk trochu „oblečený“.
Vy jste mi říkala, že v dnešní době někteří lidé ani nepoznají, kde je přední a zadní část klobouku. Jak se to tedy pozná?
V každém klobouku vevnitř by měla být rypsová stužka. A tam, kde je sešitá, anebo daná přes sebe, tak tam je zadní část. Bohužel to v dnešní době neví 80 procent žen! Móda trochu upadla, dnes si žena klidně vezme ke krásnému flaušovému kabátu kulicha a lidé chodí bohužel tak oblečení, že tak byl býval můj otec nešel kdysi v Praze ani k popelnici. Ale bohužel, je takový trend, třeba se to jednou změní.
Dnešní doba kloboukům opravdu příliš nepřeje. Potvrzuje to i módní návrhářka Kateřina Líblová z oděvního ateliéru v Pražské ulici v Plzni.
Návrhy klobouků jsou hodně sporadické, ale snažíme se zákazníkům klobouk doporučit, když se například dělají kostýmky. Pro maminky nevěst je to krásný doplněk na svatbu a ten kostým to doplní. Teď jsou v módě různé květiny, nebo květiny s peřím, což je krásný doplněk a celkově to vizáž doladí.
Vy děláte také módní přehlídky, jak často se tam objevují klobouky?
Na přehlídky se snažíme dělat vždy něco hodně výstředního. Je to většinou jen pár kousků, protože je to technicky velmi náročné. Ale vždycky tam nějaký klobouk musí být.
Nosí se vůbec klobouky v běžném životě?
Je to škoda, nenosí se klobouky, protože v dnešní chaotické době se ženám moc do klobouků nechce, ale je to opravdu velká škoda, protože jsou na výběr i teď přes léto slamáky. Slamáky se dělají v různých barvách, je opravdu velký výběr. Tyhle klobouky většinou hodně sluší a zvýrazní.
Myslíte si, že opět přijde doba, kdy se klobouky opět stanou hitem nebo budou součástí oblečení?
Já bych byla ráda, kdyby ta doba přišla, ale nevidím až takhle dopředu. Ale, možná že jo.
Ano, nezbývá než doufat, že klobouk jako módní doplněk úplně nevymizí. Vždyť pro jeho záchranu stačí málo, nebát se, najít odvahu a v klobouku vám bude svět připadat určitě o něco veselejší.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
