Občanská odvaha vstupuje do politiky

Nutno říci, že k paradoxům tzv. socialistického tábora satelitů Sovětského svazu patří, že revoltující síly v Československu a v NDR o sobě nevěděly, či spíše o sebe nedbaly, rozhodně ne v městech Chebu a Plavně, která přitom od sebe leží pár kilometrů a mezi nimiž byla hranice prostupná. Pozornost z obou měst se upírala do tehdejšího západního Německa, nebyla zde "solidarita otřesených", jak o ní psal filozof Jan Patočka. Také první kroky k přeshraniční spolupráci z Chebu směřovaly do Bavorska, zájem o Vogtland a o Sasko a Durynsko roste až v posledních letech, kdy oceňujeme otevřenější možnosti v bývalé NDR, to, že zde není vše úplně do milimetru geometricky rozvrženo a obhospodařeno, že ty země vypovídají ještě stále o složitých německých dějinách, o marném pokusu o antifašistický stát, jenž se zvrhl v diktaturu tajné policie, o hospodářském kolapsu, který je přece v rozporu s tak populární německou přesností a hospodárností. Teprve nyní, 20 let po pádu Berlínské zdi a s ní železné opony, jsme vnitřně schopni sdílet historické zkušenosti.

Revoluce v NDR začala demonstrací 7. října 1989 v Plavně, které leží sice daleko od Berlína, ale pouhých pár kilometrů od hranice s tehdejším západním Německem. Plavno bylo průmyslové město s ovzduším prosáklým sirovodíkem ze staré továrny, která měla být už dávno zavřená, úmyslně odříznuté od dálnice i hlavní železnice, město s významnou radikální tradicí nacistickou i komunistickou. Pro Chebany bylo cílem nákupních výletů (jež jsou mi záhadou, protože v dokumentech stojí, že Plavno bylo výrazně hůře zásobováno než jiná města v NDR), víc nic.

Symbol NDR - Trabant

V Chebu, který byl městem zejména vojenským, sehrál v dějinách občanské odvahy významnou roli fakt, že pohraničí bylo sice politicky bedlivě střeženo, zároveň tam ale nacházeli uplatnění intelektuálové, pracovně vyhnaní z Prahy. Významným azylem se jim staly kulturní instituce, založené jako výkladní skříň socialistického státu v 60. letech 20. století, a podporovala je místní vzdělaná elita, jež se v Chebu díky divadlu, muzeu a galeriím uplatnila. Takovou osobností byl i dramaturg Martin Urban, který jako spojka mezi Chebem a Prahou bleskurychle zprostředkoval všechny informace i praktické návody ke stávce a založení Občanského fóra. Podporou mu byli František Hromada a Jiří Budínský, chebští režiséři, a valná část herců včetně nomenklaturního ředitele Vlka.

Jedinou povolenou nestátní institucí v NDR byla církev. Po demonstraci 7. října se stal mluvčím a moderátorem hnutí odporu v Plavně superintendant evangelické církve Thomas Küttler - jednal s radnicí, organizoval kulaté stoly, v evangelickém chrámu se konala shromáždění.

Situace v Plavně byla politicky konkrétněji formulovaná, mezi požadavky na lepší ochranu kulturního dědictví a přírodního prostředí, které jsme měli společné, předcházela v NDR převratu organizovaná akce za poctivé volby: k ničemu takovému u nás nikdy nedošlo. Po sjednocení také začaly v Plavně působit tradiční německé politické strany, odbory v průmyslovém městě tváří v tvář expanzi západních firem neztratily význam. Společným tématem československého i východoněmeckého odporu byla státní bezpečnost (s jejímž smrdutým dědictvím se ovšem vypořádáváme o dost nešikovněji). Německo se sjednocovalo, Československo rozdělovalo.

Logo|foto:Český rozhlas

Divadlo má být politické, ale nemá být v politice. Stejně tak nemá být v politice církev. A tak z dějin občanské odvahy v knize mizí dvě jména mužů, kteří se mimořádně často vyskytují na fotografiích z revolučních dnů: superintendant Küttler a režisér Jiří Budínský.

Z kulturního zázemí československého disentu vyrostla osobnost Václava Havla. Z evangelického prostředí bývalé NDR se o desetiletí později vynořila mezi postavy světové politiky Angela Merkelová. Srovnání pohledu na události v Chebu a v Plavně umožňuje mnohému z vývoje posledních 20 let porozumět.