Mlelo se tu obilí, řezalo dřevo i vyráběl proud. Čenkova pila toho zažila opravdu hodně

Už v roce 1721 na tomto místě stával podle doložených pramenů mlýn s právem mlít obilí. Tehdy se ještě místo jmenovalo Jelenov. Později mlýn koupil Čeněk Bubeníček. Ten byl podle regionálního historika Františka Nyklese zdatným podnikatelem. Protože se na Šumavě hojně těžilo dříví, záhy mlýn přestavěl na pilu: „Vodu bral mlýn a později i pila vždycky z řeky Vydry. Ta se po několika metrech za pilou stéká s další krásnou šumavskou řekou Křemelnou,“ upřesňuje historik Nykles. Dál, směrem na Sušici voda teče pod názvem Otava.

Tehdejší majitel pily Čeněk Bubeníček byl mecenášem umění, přispěl například částkou 1 500 zlatých na výstavbu Národního divadla v Praze. Ve své době byl považován za známého a váženého průmyslníka. Po jeho smrti v roce 1888 jeho příbuzní pilu prodali městu Kašperské Hory. To pilu pronajímalo dalším podnikatelům a dál se tu řezalo dřevo.   

Rekonstrukci pily následoval devastující požár

Zpracování dřeva se na Čeňkově pile zastavilo po modernizaci objektu v roce 1910, kdy došlo k velkému požáru. Město Kašperské Hory nelenilo a i pod nátlakem dalších společností zadalo přepracování objektu a využití náhonu pily k pohonu malé vodní elektrárny.

„Už o dva roky později, v roce 1912, se město Kašperské Hory dočkalo elektrickým světlem prozářených Vánoc. Turbína tu sloužila dlouhá desetiletí. Tu původní tu můžete vidět i dnes, v útrobách malého domku s věžovitou střechou těsně u konce náhonu“, dodává Nykles.

Z počátku minulého století pochází také prodloužení původního kamenného náhonu pomocí takzvaných dřevěných vantroků. Jimi se v délce asi 150 metrů dostane voda do výšky deseti metrů nad terén a z přepadu pak pohání turbínu. Malá vodní elektrárna tady funguje dodnes. Celé úžasné dílo je právem Národní technickou památkou.