Česko - Německo

Nedávno jsem jela autem přes Německo do Čech a měla tak možnost znovu zažít, co mi snad do smrti nezevšední – totiž pohled do Čech z německé strany. Pohled, jaký měli po celá desetiletí sousedé, oddělení od nás ostnatým drátem a elektrickou stěnou s vysokým napětím. Člověk je téměř ještě ve Weidenu, a už vidí na obzoru Přimdu, podobně, jako ji vidí, jen co vyjede z Plzně. Městečko Bor s bílou zámeckou věží leží dole v úžlabině a člověk dosud nepřejel státní hranici do Čech.

Člověk, který takto někdy cestuje ne jenom za obchodem, má pocit hluboké sounáležitosti s evropským západem. Dálnice vede zhruba tudy, kudy vedla po mnoho staletí zemská, královská a císařská cesta, někde hluboko pod zemí jsou zality betonem tuny poztrácených podkov a obručí z vozů dávných karavan,družin a poselství. A kosti mrtvých lidí i zvířat. Dodnes se podél silnice tyčí hrady, které stezku střežily – Přimda je jeden z nejstarších a vidíme zcela jasně, jak rozsáhlý kus země měla její posádka pod kontrolou. Není sporu o tom, kam patříme, protože jsou tam všude stopy českých dějin.

Doba, kdy nám to naši momentální páni v Moskvě zahradili a učinili z nás součást svého poloorientálního panství, je pryč, a teprve po jejím skončení vidíme, jak byla absurdní. Pojem „návrat do Evropy“ byl nesprávný, do Evropy jsme samozřejmě patřili i za železnou oponou, tak, jako do ní patří i Maďarsko nebo Bulharsko a Rumunsko a samozřejmě Řecko a jiné země s jinak praktikovaným křesťanstvím, jinými stavbami a uměním a dlouhými dějinami potýkání s Turky . Kulturně a historicky přináleží český západ k západu evropskému.

železná opona|foto: Jan Rosenauer

Západní Evropa je končinou velkých států, ale je zde také několik států menších, než je dnešní Česko. V každém se mluví vlastním jazykem, a v některých dokonce jazyky několika – třeba v Lucembursku jsou úřední řeči hned tři, lucemburština, francouzština a němčina – a to má celá země asi jen půl milionu obyvatel. My jsme z Čech definitivně odsunuli Němce a máme to dodnes za jediné spravedlivé řešení, ačkoliv třeba Lucembursko bylo Německem také okupováno, jeho obyvatelé byli okamžitě posláni do války, kterou nechtěli, nerozpoutali, nijak ji nepovažovali za svou a mnozí v ní padli.

Evropský západ, po staletí civilizovaný diplomatickými smlouvami a jednáními, našel v poválečném uspořádání způsob, jak začít s poraženým Německem znovu, a v duchu tradice západoevropské politiky to učinil prostřednictvím nabídky k rovnorpávnému podílu na společném zájmu. Ze stejných diplomatických důvodů byly nejvyšší společné evropské instituce umístěny v těch nejmenších zemích, v dvojjazyčné Belgii a trojjazyčném Lucembursku. Můžeme se vysmívat evropské byrokracii, ale neměli bychom přitom přehlížet její velkorysost.

Díky Evropské unii a jejím příspěvkům se mnohé v českém pohraničí změnilo rychleji, než kdyby to zůstalo jen na nás. I tak ale některé změny trvaly dvacet let. Během nich se například vybudoval hraniční přechod Svatý Kříž – Waldsassen, postavily se budovy pohraniční kontroly na obou stranách, pak se pohraniční kontroly zrušily a nakonec budovy zase zbouraly. Byla vybudována nová silnice a podél té staré, vedoucí přes malé pohraniční obce, vede cyklostezka. Ta ovšem získala napojení z Čech až před nedávněm, kdy se v cyklostezku proměnila zrušená železniční trať. Na jejím tělese vznikla krásná trasa bez velkých výškových výkyvů, s informačními tabulemi podél řeky Wondreb – Odravy až do města Waldsassen s jeho cisterciáckým klášterem, krásnou zahradou a poklidným životem bavorského městečka.

Silniční hraniční přechod|foto: Jan Rosenauer

Na té cestě poutník narazí na osamělá zděná Boží muka a v jejich blízkosti zarostlý hřbitov, na němž jsou pohřbeni lidé ze zaniklých obcí Svatý Kříž a Krásná Lípa – poslední data pohřbů jsou ze 40. let 20. století. U hřbitova je zřízeno odpočinkové místo a na něm vztyčena žulová deska s vytesanými verši. Na straně obrácené do Německa v němčině, na straně do Čech jsou verše česky. Báseň je pěkná a stála by i za skutečně básnický, nejen informativní překlad, v němž jsou navíc gramatické chyby. Opravit se to nedá, nápis je vytesán do kamene.

Na tom místě člověka přepadne pochybnost, zda ti, kteří u zadrátované hranice žili na její svobodné straně, nejsou přece jen ovlivněni divnou situací mnohaleté nepropustnosti. Proč si myslí, že všechno vědí nejlíp. Proč si třeba nenechají dobře přeložit nápis, než ho vytesají v češtině do kamene.
Respekt k jazyku toho druhého je i respektem k jeho rovnoprávnosti, je to součást evropské kultury. V detailech je ovšem vidět, že něco z té kultury se ztratilo na obou stranách.