Zkušenost je nejlepší učitelka

Tohle přísloví jsem vybrala z moudrostí starých latiníků, ale ono je vlastně v obměně v pokladnici rčení každého národa. České říká, že "od starého vola se mladší učí orat". Je to tak či není? "Zkušenost musí zabolet, je nepřenosná", nevymluvíte Francouzům. V Turkmenistánu zase rádi varují, že "osel může předat oslátku jen samé osloviny..." A Němci mají zažitou zkušenost, že "za sebou můžeš nechat starce, ale ne jeho zkušenost!" Moc dobře vím, proč se mi v hlavě rojila přísloví o zkušenosti právě ve dnech, kdy jsme tak intenzívně vzpomínali na okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy v osmašedesátém. Klobouk dolů před profesionalitou, s jakou se úkolu přiblížit tuto dobu ujala veřejnoprávní média. Jako by perlami dokumentace doháněla to, co mladé generaci nedali ani rodiče, ani škola, jak vyšlo najevo z řady rozpačitých rozhovorů. Zazněly i názory, že dokonce prý není třeba vracet se k té události, protože nic na ní nezměníme. To jistě ne, ale historie je nevyvratitelnou zkušeností a poučením, ať byla pro nás slavná či potupná. Nikdo si nemůže vybrat do jaké doby se narodí. Ale nevědět co bylo, znamená ani netušit co by mohlo být a co možná bude. Protože jsem ten rok osmašedesátý prožívala velmi intenzívně, přijala jsem s povděkem jeho připomínku. Ale vadilo by mi, kdyby se přehnalo jen to výrazné datum 21. srpna, a kdybychom nemluvili o tom, co bylo potom. Pak dál, těch dvacet let, kterým se říkalo normalizace, jako by šlo o něco normálního. Těch dvacet let, jejichž atmosféru jsme si dotvářeli sami.

Nemáme čím se chlubit. Teprve s léty mi dochází, jak moudrého jsem měla tátu. Na maturitním tablu je ve vojenské uniformě vojáka první světové války a v osmačtyřicátém se najednou stal z vrchního poštovního ředitele účetním v pekárnách. Osmašedesátého se nedožil. A ze svých zkušeností mi říkal: "Víš, holka, dějinné události jsou jako úder. Něco spadne, něco bouchne. Pak se lidi otřepou, ohmatají co je bolí, a na řadu přijdou zájmy. A tak to jde v životě pořád dokola." Obdobná slova jsem najednou v těchto dnech slyšela z úst historiků i komentátorů. Odpor vyvane, lidé si zvyknou na větší i menší brutality, zavalí je starosti všedního života, a sílit budou řady těch, kteří si hodí kamenem a přiloží polínko do ohně. Josef Čapek ve své sbírce Psáno do mraků napsal, že "slabost je povahy služebné: ochotně podělkuje u všeho, v čem se domnívá vidět sílu, byť by to byla síla neřádná..." A také člověk z úplně jiného konce světa, americký podnikatel a mecenáš Adrew Carnegie věděl, že "nikoho nelze vystrčit na žebřík, neleze-li aspoň trochu sám." Tak nám za těch dvacet let, následujících po vstupu vojsk, vyrostly šiky kádrových posil, ochotných papouškovat usnesení vyšších a nejvyšších orgánů, i kdyby byly sebe nesmyslnější a dokonce lidem škodlivé. Najednou jsme měli tisíce a tisíce ochotných nahradit všechny neposlušné. A dobře si vydělávali kádrováci, politruci, ideoví strážci, a donašeči. Jejich statisícové seznamy stále fascinují. Přitom "člověk je člověku svědomím, což je zvlášť důležité, jestliže ten druhý jinak žádné nemá", řekl Němec Fridrich Nietze. A my se s tím chodícím svědomím možná stále denně potkáváme i míjíme.

Logo|foto:Český rozhlas

Známé přísloví "kam vítr, tam plášť" funguje už věky. A přijmeme-li ho kriticky, pak nám připomíná, že v každé době záleží na tom, jak poctivě a slušně se člověk chová. Jak trvá na svém, ví-li, že má pravdu. Jak odvážný je tu pravdu říkat nahlas. I tomu nás učí dějiny. Uvnitř naší země i v mezinárodní politice. Velcí a mocní vždycky budou soupeřit a rozdělovat si sféru vlivu. Máme historicky tu smůlu, že jsme ve středu Evropy. Z téhle situace může vzejít pro mír ve světě zásluha nebo vina. Jen by to chtělo Bohem nadané politiky. Takové, kteří se dovedou zamyslet nad starým českým příslovím: všechno má svůj důvod.