Zdeněk Vyšohlíd: Důchodci jako něco, co přijde draho

Nebudu uvádět, kolik na stáří dává Česká republika a kolik sousední státy. Náš stát není štědrý. Ale nechci bědovat. Jen se ptám: Jak se má cítit důchodce, když vidí, že pro část společnosti (resp. mladé generace a zčásti také pro politiky) se stal NĚČÍM drahým, nepohodlným a nákladným?

Mluvím za sebe. Dvacet čtyři let mého života zabralo dětství a studium; pak asi čtyřicet let práce, polovic v "socialistické republice", druhou půlku po Listopadu. Celou dobu jsem platil daně a zdravotní a sociální pojištění. Vesměs všichni jsme to platili, a vesměs jsme byli placeni mizerně. Ale z výsledků naší práce se platila mohutná administrativa státu i školství, také kultura, armáda a policie - a důchody i výsluhy vojáků a policistů.

Pracovali jsme a platili to všechno. Bez souhlasu i bez protestů. Nejdřív byla studená válka, pak utahování opasků v rámci "léčby Klausem". Po dlouhá desetiletí jsme byli všichni stejně placeni, já jako učitel, manželka jako lékařka, kamarád jako šofér a všichni jsme stejně přispívali: také na studenty i učitele, na politiky, kteří v pravý čas tleskali na správné tribuně; také na provoz zdravotnických zařízení včetně zdravotnického školství, na železnice a Státní plánovací komisi a také Prognostický ústav. Tak se dnešní důchodci podíleli na vytvoření nemalých hodnot. Já také. A teď sleduji, jak mi snižují kupní sílu důchodu a zdražují léky - ale přibývá lékáren, stejně jako právníků, kteří vymáhají dluhy, lékařů, kteří jsou závislí na poplatcích, i když studovali bez poplatku.

Nejlepší léta svého života jsem pracoval a skládal se na to, co dodnes funguje a slouží - životu lidí i ekonomice. Proč by se teď měl někdo na mě dívat jako na někoho, nebo dokonce na NĚCO, na co se doplácí? Něco, co je drahé?

V republice před privatizací nebyl jen svrab a neštovice. Připomínáme si, co nebylo: pomeranče, banány, toaletní papír, auta. Ale co bylo, si nepřipomínáme: podniky velkého průmyslu, energetický systém sahající z uhelných pánví až do jednotlivých domácností.

I dnes žijeme všichni také z hodnot, například vytvořené infrastruktury, které jsme během svého života spoluvytvářeli. Nelehce spoluvytvářeli. Vždyť i naši miliardáři zbohatli zprivatizováním toho, co bylo vytvořeno kdysi dávno, když jsme pracovali mlčky, odevzdaně a za málo.

Po Listopadu se společnost diferencuje, ale neměla by se rozpadnout na "úspěšné" a "neúspěšné" a vyznávat jen zášť místo solidarity.