Zdeněk Vyšohlíd: Důchodci jako něco, co přijde draho
Za seniory se rozhodl pozvednout hlas v následujícím komentáři Zdeněk Vyšohlíd. Ironie je patrná už z názvu textu: "Důchodci jako něco, co přijde draho".
Nebudu uvádět, kolik na stáří dává Česká republika a kolik sousední státy. Náš stát není štědrý. Ale nechci bědovat. Jen se ptám: Jak se má cítit důchodce, když vidí, že pro část společnosti (resp. mladé generace a zčásti také pro politiky) se stal NĚČÍM drahým, nepohodlným a nákladným?
Mluvím za sebe. Dvacet čtyři let mého života zabralo dětství a studium; pak asi čtyřicet let práce, polovic v "socialistické republice", druhou půlku po Listopadu. Celou dobu jsem platil daně a zdravotní a sociální pojištění. Vesměs všichni jsme to platili, a vesměs jsme byli placeni mizerně. Ale z výsledků naší práce se platila mohutná administrativa státu i školství, také kultura, armáda a policie - a důchody i výsluhy vojáků a policistů.
Pracovali jsme a platili to všechno. Bez souhlasu i bez protestů. Nejdřív byla studená válka, pak utahování opasků v rámci "léčby Klausem". Po dlouhá desetiletí jsme byli všichni stejně placeni, já jako učitel, manželka jako lékařka, kamarád jako šofér a všichni jsme stejně přispívali: také na studenty i učitele, na politiky, kteří v pravý čas tleskali na správné tribuně; také na provoz zdravotnických zařízení včetně zdravotnického školství, na železnice a Státní plánovací komisi a také Prognostický ústav. Tak se dnešní důchodci podíleli na vytvoření nemalých hodnot. Já také. A teď sleduji, jak mi snižují kupní sílu důchodu a zdražují léky - ale přibývá lékáren, stejně jako právníků, kteří vymáhají dluhy, lékařů, kteří jsou závislí na poplatcích, i když studovali bez poplatku.
Nejlepší léta svého života jsem pracoval a skládal se na to, co dodnes funguje a slouží - životu lidí i ekonomice. Proč by se teď měl někdo na mě dívat jako na někoho, nebo dokonce na NĚCO, na co se doplácí? Něco, co je drahé?
V republice před privatizací nebyl jen svrab a neštovice. Připomínáme si, co nebylo: pomeranče, banány, toaletní papír, auta. Ale co bylo, si nepřipomínáme: podniky velkého průmyslu, energetický systém sahající z uhelných pánví až do jednotlivých domácností.
I dnes žijeme všichni také z hodnot, například vytvořené infrastruktury, které jsme během svého života spoluvytvářeli. Nelehce spoluvytvářeli. Vždyť i naši miliardáři zbohatli zprivatizováním toho, co bylo vytvořeno kdysi dávno, když jsme pracovali mlčky, odevzdaně a za málo.
Po Listopadu se společnost diferencuje, ale neměla by se rozpadnout na "úspěšné" a "neúspěšné" a vyznávat jen zášť místo solidarity.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.