Zaniklá profese

Když se řekne ambulance, každého napadne, že to je sanitka. Málokdo ví,
že ambulance byl také vůz vlakové pošty nebo poštovní autobus a těm, kdo v
nich pracovali, se říkalo ambulanti. Ve voze ale zdaleka nešlo snad jen o to
někde něco naložit a jinde vyložit. Tam se také zásilky třidily. Třeba
takzvané "letadlo" byl poštovní autobus Plzeň - Praha letiště, který
garantoval, že dopis podaný třeba v Blovicích, bude druhý den v pořádku
doručen řekněme v Popradu, protože z Prahy dál se zásilky přepravovaly
letecky, aby se to vůbec stihlo. A nevím kdo si dovede sám sebe představit
na zpáteční cestět z letiště do Plzně v naplno pádícím autobusu, který
přetřídil zásilky pro vlakové spoje vyjíždějící mezi třetí - čtvrtou hodinou
ranní z Plzně všemi směry. Ty zase zpracovávaly samostatný uzávěr čili pytel
třeba pro každou poštu v okrese Domažlice o denním tisku a balících nemluvě.

Vlakové pošty byly zhruba od roku 1850 ještě ve stařičkém mocnářství
postupně zřizovány tak, jak se budovala železniční síť. Dostat se do vlakové
pošty kdysi znamenalo projít si předchozí praxi na větší poště - vlakaři
vždy patřívali mezi elitu. Každý krajský i okresní ředitel pošty míval před
nimi respekt. Časem ale - vzhledem ke stále se zhoršujícím pracovním i
platovým podmínkám zájem o tuto práci upadal, musili se brát lidé tak zvaně
z ulice. A zdaleka ne každý, kdo to zkusil, dokázal vytrvat.

Tu slabě svítilo světlo, tu byl v zimě vlak nevytopen. Každá směna
začínala nebo alespoň končila v jinou dobu, jezdilo se hlavně v noci a
odpoledne, spalo se pokaždé jinde, dovolenou jste si fakticky musili
napracovat v přesčasech. Někdy jste sice na vratných stanicích měli skoro
celý den volno, ale doma jste byli opravdu málo. Prostě - potulný život.

Snad právě proto ambulanti dokázali držet při sobě. Celostátní solidarita
platila při hledání nějaké postrádané cenné zásilky. Bylo věcí prestiže, aby
na konci jízdy byla práce udělána, cenné zásilky "klaply", pošta roztříděna,
balíky a pytle na skupinách, schránky prohlédnuty. I tato pošta totiž
přijímala obyčejné dopisy. Také platilo: pošta musí fungovat bez ohledu na
politický režim. I proto bez problémů mezi sebe nejednou - i po roce 1968 -
mezi sebe přijímali třeba vyhozené učitele. Vím to dobře: byl jsem jedním z
nich.

Obálky|foto: Comstock Images

Když jsem se po roce 1989 mohl vrátit ke své profesi, pomalu éra
vlakových pošt končila a za několik let byly kompletně zrušeny. Takže kromě
těch, kdo ještě žijeme a jednou za rok se scházíme, už sotva někomu řeknou
slova jako rekviziťák, pes nebo peníze; v tom smyslu, jak jsme je užívali.
Jak se říká, pokrok nezastavíš.

Vím: je v tom mém dnešním povídání trocha nostalgie. Ale tenhle opožděný
medailonek jsem psal hlavně proto, že ti lidé si ho opravdu - byť opožděně -
zaslouží. A za sebe dodávám: díky za všechno!