Vzorec nadbytečnosti funkcí
Není známo, kdy člověk prvně začal vedle základní funkce nějakého nástroje přimýšlet mu další. Nadbytečné. Není známo, jestli si vůbec kdy začal parádit například kyj a zdobným dekorem opatřovat pazourek. Jenom velmi přibližně je známo, kdy začal malovat na stěny jeskyně a uplácal u Věstonic první hliněnou ženskou, ale to už jsme u funkcí jiných, dnes řečeno estetických. Tak začíná fejeton Jiřího Tomáše Blažka a možná budete souhlasit s autorem v tom, že žijeme v přebytku zbytečností, kterými opatřujeme věci jinak užitečné. Věci, ale i lidi.
Mluvme pouze o nástrojích a strojích těch, kterými si člověk dláždil cestu vlastního vývoje a chránil sebe sama před smrtí hladem a nebo před vyhubením jinými živočichy, posléze živočichy svého člověčího druhu, ale z nějakého nepřátelského odjinud. Všechno se dá zneužít a v tom je právě člověk nepřekonatelný. I to dláždění vývoje má své kostky, kterými jde vymlátit výloha práce, nebo dokonce sám život jiného člověka. Funkce se mění a někde v neprospěch člověka; například Nobel to nemyslel s tím dynamitem špatně, ale jindy je to v člověčí prospěch. Kdeže zůstala původní funkce Flemmingovy svačinové plísně a takového Röntgena vůbec nenapadlo, že vedle prosvěcování lidí a věcí dělá i na vývoji mikrovlnné trouby. Kde končí a kde začíná pravá funkce věcí? Páka? To býval příkladně jednoduchý princip. Dnes? Lobbing...
Jak se člověk vyvíjel, byl čím dál marnivější. Vezměme sluneční hodiny. Kromě toho, že je začali umělecky podmalovávat různými motivy a číslicemi, nebylo třeba nic měnit. Ani zneužít je nešlo, protože rafiky tvořil stín, ovšem fakt je, že ta tyč, co stín tvořila, tou už někoho propíchnout bylo možné. Nebylo třeba nic měnit, ale jak se obloha zatáhla, člověk nevěděl, která bije. A tak přišly jiné hodiny, hodinky. Náramkové, digitální, a všechno umějí, dnešní chronometry. Tady ten popis nadbytečností můžeme zkusit. Potřebujeme vědět, kolik je hodin. Hodinky nám nabízejí také datum, čas v Tokiu a jinde, stopky, když si chceme změřit letmou stovku, nebo krevní tlak, tlak vody v osmi metrech Jadranu, umějí nás probudit či zahrát šlágr a připomenout rande. Všechno umějí.
Nadbytek funkcí pozorujeme i jinde. Z celé sady příšerně drahých montážních klíčů potřebuje člověk asi tak tři velikosti, co vím; desítku, čtrnáctku a sedmnáctku. U mobilního telefonu využívá všechny jeho funkce jen moc málo lidí, u počítačů ještě méně. Ale všichni výrobci a vynálezci se předhánějí ve vynalezení a vyrobení dalších a efektnějších funkcí. A totéž, se stejně úpornou snahou o co největší počet cingrlat, tlačítek a pamětí, nemluvě o bezvadném designu, snaží už pár týdnů pár lidí vyrobit kandidáty na českého prezidenta. A za pomoci kdysi páky docela jednoduché, svůj model prosadit a prodat. Počet proměnných do vzorce nadbytečnosti funkcí tak nebere konec, což je ta hlavní zbytečnost. Protože my nepotřebujeme supermana, nepotřebujeme prezidenta s vodotryskem. Funkcí nakonec může mít prezident co parlament ráčí, ale doufejme, lidičky, že nám zvolí slušného člověka. Není to málo. Není to všechno, řeknete možná. Já na to, že na všechno ostatní si může prezident lidi sjednat, ale slušný musí být sám o sobě. Není to málo, mezi lidmi, u nás...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
