Úspěch

Možná vlivem věku ztrácím nervy, ale čím dál častěji mě pohoršuje, když se urážlivě a sebejistě mluví o problému, který je podle mého názoru velmi citlivý a relativní. Mám na mysli obsah slova úspěch.

Rodina, která musí se dvěma dětmi vyjít s průměrným platem, se musí docela uskrovnit. Je nabíledni, že žena v takové rodině je doma s dětmi z velmi dobrých důvodů a jen tak dlouho, dokud to děti potřebují. Pak se s největší pravděpodobností vrací do práce, příjem rodiny stoupne, daňový příjem do státní kasy také, a pokud stoupnou příjmy ještě víc, klesnou i „dávky“ – rodinné přídavky jsou přece vyměřovány podle sociální situace rodiny. Podobně je vyměřován i příspěvek na bydlení, – každý si to může na internetu spočítat – pokud rodina nebydlí v mimořádně nákladném bytě, příspěvek na bydlení s průměrným příjmem nedostane.

Představme si, že vedle v sousedství naší „neúspěšné“ rodiny bydlí stejně starý manželský pár, který děti nemá, příjem obou partnerů je také průměrný, ale daně samozřejmě platí a „dávky“ nepobírá. Tito bezdětní manželé pravděpodobně za celý svůj produktivní život vydělají víc než rodina se dvěma dětmi a také budou mít vyšší důchody. Rodiče, kteří vychovali dvě děti, by se mohli ptát, proč jsou za výchovu svých dětí ve stáří státem diskriminováni nízkými důchody, ale asi je to nenapadne. Když jejich děti dostudují a konečně se postaví na vlastní nohy, bude se rodičům zdát, že jejich ekonomický standart stoupl tak, že si pár let připadají jako v ráji a nadšeně si dopřejí to, nač sousední manželský pár měl vždycky – například dovolenou.

Logo|foto:Český rozhlas

Zní to jako nějaké podobenství, moralita: kdo je tady úspěšnější? Ten pár, který víc vydělával, nebo ten, který vychoval dvě děti? Čím se měří úspěch?

Ještě bychom se mohli zaplést do úvah o tom, že manželé, kteří děti neměli, si pravděpodobně ušetřili mnohem víc než ti, kteří vychovávali dvě děti. A nemajíce dětí, nemají ani vnoučat, takže pravděpodobně budou pracovat déle, neboť v našich poměrech se pracující rodiče malých dětí (zde vnoučat) bez pomoci babiček a dědečků těžko obejdou, takže ti rodiče, kteří vychovali děti, v důchodu ještě vychovávají vnuky – alespoň částečně. A podporují je.

Je v tom jistá spravedlnost: ti, kteří děti mají, budou ve stáří těmi dětmi podporováni, pokud je dobře vychovali. Ti, kteří děti nemají, musí být lépe finančně připraveni na eventuální potíže svého stáří. To ale stále ještě neříká nic o tom, kdo je úspěšnější, ani o tom, kdo je státu prospěšnější.

Logo|foto:Český rozhlas

Když jsem se v 70. letech 20. století starala o tři malé děti, žili jsme doslova od výplaty k výplatě. Dokonce i děti se pamatují na to, jak jsme byli chudí. Když se narodilo v roce 1989 čtvrté dítě, bylo to ještě horší, ti tři měli spotřebu stejnou jako dospělí, ale příjmy jsme měli jenom dva, po dobu mé mateřské jen jeden a k tomu ty „dávky“, rodinné přídavky. Vzpomínám si, jak naše děti dostaly jednou k Mikuláši od své babičky dvacet metráků uhlí, každé pět, ne že by tolik zlobily, ale aby nemrzly.

Mít děti je velký závazek, složitý úkol, těžké břemeno. Pro člověka s průměrnými příjmy i finanční. Pro každého, bez ohledu na zámožnost, je to zátěž. Děti nedělají rodičům vždycky jenom radost, nejsou vždycky zdravé a nechovají se vždy podle rodičovských přání. Vychovat je a vypravit o života jako slušné a zodpovědné lidi je významný úspěch a pro stát přínos. Přínos o nic menší než částky zaplacené na daních z příjmů.