Tomáš Bernhardt: Nejsem rasista, ale...

Určitě jste si té fráze už všimli. Je hojná zejména na sociálních sítích nebo v diskusích pod různými články a blogy. „Nejsem rasista, ale...“ Slyšeli nebo četli jste ji už tolikrát, že si nějaké pokračování snadno domyslíte. Četnost téhle rétorické vykutálenosti zase stoupla v souvislosti s nedávno narozenými paterčaty. Za jiných okolností by obecný hlas lidu byl zřejmě spokojen, že obec, stát, ale i soukromé subjekty se chovají solidárně a chtějí té rodině pomoci v situaci, která je zároveň radostná i tíživá. Ovšem okolnosti jiné nejsou, a tak se v mnoha diskusích dočtete právě tohle „nejsem rasista, ale“. Někdy to pokračuje naznačeným příběhem, který má diskutéra ospravedlnit a ukázat, že skutečně není rasista, jen má špatné zkušenosti. Velmi často tedy uvozovací věta pokračuje sdělením, že dotyčného, případně jeho bratra nebo sestřenici někde přepadli, šikanovali nebo okradli nějací Romové nebo – jak se píše častěji – Cikáni.

Je mi líto, podobným zážitkem posloužit nemohu. Pravda, jednou, to jsem byl asi v první třídě, se mne pokoušel cestou ze školy trochu šikanovat jeden cikánský hošík starší tak o dva roky. To se ale nepočítá, protože děti jsou často ke slabším dost nemilosrdné a tuhle ojedinělou situaci bohatě vyvažují vzpomínky na jiné kluky z vyšších tříd, o kterých se vědělo, že je lépe se jim vyhnout, když jste náhodou prvňák nebo druhák. Jednoho si dokonce dodnes pamatuji jménem.

Nicméně, když se budu snažit, vzpomenu si přeci jen na pár zajímavých zážitků. To jsem se například jednou vracel posledním nočním vlakem z Klatov. V motoráku jsem byl jen já a asi dvacet lidí, kteří se vraceli z koncertu skupiny Brutus. Byli opilí na mol, zatímco já byl střízlivý, ale i jinak jsem vypadal odlišně – oblečením, účesem a tak vůbec. Ta parta zase nebyla opilá natolik, aby si toho nevšimla, a začala být – po svém – vtipná. Nijak jsem je neprovokoval, například jsem se raději nepokoušel číst, ani jsem nenamítal, že by neměli hulit v nekuřáckém vlaku. Místo toho jsem přemýšlel, nakolik je pravděpodobné, že nějakého vtipálka napadne, jaká by byla ohromná legrace toho odlišného podivína vyhodit ven, nejlépe za jízdy. Dopadlo to ale dobře. Abych se vyhnul nutnosti reagovat na jejich zatím jen slovní šikanu, tvářil jsem se, že spím, a nakonec se mi někde za Švihovem vskutku podařilo usnout. Probudil jsem se na hlavním nádraží v Plzni, od hlavy k patě posypaný cigaretovým popelem, ale jinak v pořádku. Průvodčího jsem pochopitelně nezahlédl ani koutkem oka.

Jindy jsem zase šel plavat do bazénu u stavební průmyslovky. Byl jsem tam opět sám a pak asi dvacítka veselých učňů. Když si mne všimli, jeden zvolal – „Hele, ňákej Hutka“ a vzali mne jako vítané zpestření nudného tělocviku. Řeknu vám, není to nic příjemného, když se plácáte v bazénu zbaveni dobrodiní dioptrických brýlí a všude kolem vás se hemží houf mrštných ukrutníků - skáčou těsně vedle vás do vody, různě vás zezadu potápějí, hrnou vám vodu do obličeje a provádějí jiné podobné vtipné kousky, zatímco plavčík a pedagogický dozor mají na starosti něco docela jiného.

Vždycky jsem nad tím mával rukou a myslel si něco o nevybouřeném mládí, které bylo v prvním případě zamžené alkoholovým oparem a v druhém nevědělo, co si počít s hormonální bouří a psychologií davu. Ani mne nenapadlo zobecňovat a přemýšlet o sklonu k šikaně odlišných jedinců, když máme náhodou dvacetinásobnou přesilu. Ale možná dělám chybu. Přeci jen, byla to přímá zkušenost s nějakými čtyřmi desítkami příslušníků daného národa, a to už je docela slušný vzorek. Možná má hlas lidu pravdu a možná bych také měl říci – „Nejsem rasista, ale Češi jsou...“ Doplňte si sami.