Tomáš Bernhardt: My sami představujeme větší nebezpečí pro zachování svých tradic než všichni migranti světa

V tom krásném čase před pětadvaceti roky, kdy se nemožné plnilo na počkání, zázraky do tří dnů a všechno se zdálo jednoduché, v té době, kdy jsme se rozhodli, že budeme všichni i s celou zemí migrovat do Evropy, aniž bychom se moc starali, jestli nás tam chtějí, v tom dávném milostivém létu kohosi napadlo položit otázku: Čím bychom tak mohli té Evropě přispět?

Někdo navrhl schopnost sebeironie, někdo humor, míněn asi ten laskavý, a pak to nějak rozpačitě vyšumělo. Našli se ale lidé, kteří už tehdy, dokonce ještě před listopadem, tušili hlubší a méně přitažlivé proudy naší národní povahy. A nemusí jít hned o známý Horáčkův text Buřty a pivo a nenávist.

Jaké tradice máme bránit před světem?

V méně známém textu Jan Burian shrnuje hodnotový žebříček do veršů: „Vím, že je spousta malejch věcí, pro který stojí za to žít, hovězí, file, dvě, tři deci, solidní plat a božskej klid.“ A že se někde jinde něco děje? To jsou jen zprávy z daleka. Ano, některé složky zdejší tradice lze vystopovat napříč časem, ale nejsou to zrovna ty, které by mohly být užitečné pro orientaci v dnešním světě. Obyvatelé české kotliny se například vždycky neradi dívali za pohraniční hory a nelibě nesli, když nás tamní dění nějak ovlivňovalo. Ať nám sem nikdo neleze a nic po nás nechce.

Po pětadvaceti letech se už neptáme optimisticky, co můžeme dát světu. Otázka stojí opačně - co si máme před světem uchránit? Odpověď je zdánlivě jednoznačná - naše tradice přece. Z jedné strany je ohrožuje Brusel, z druhé migranti, hlavně ti islámští a tak - na stráž! Hm. Ale jaké to jsou, ty tradice? Bude dnes odpověď méně rozpačitá?

Známe svoje předky?

Tradice, to je od latinského slovesa traditio, tedy předávám. Je to něco, co se předává z generace na generaci. Sdílený příběh, který nás poutá s našimi předky, podle kterého se poznáváme a domlouváme s našimi současníky. Vnímáte-li tradici své země, svého kraje, svého města, najednou vaše prostředí dostává další rozměr, časovou dimenzi.

Víte, že na ulici těžko potkáte Čapka, Peroutku, Nerudu nebo Havlíčka, ale cítíte, že tam nějak přeci jen přítomni jsou. Jeden támhle chodil do kavárny, další támhle bydlel. Přestávají být najednou neživotnými ikonami z učebnic. Můžete s nimi vstoupit do dialogu, zjistit, že jejich texty promlouvají i k vašemu dnešku.

Používám tu obecně známá jména, ale takových zprostředkovatelů tradice má každé místo plno. Profesor Stich při přijímačkách na pražskou bohemistiku míval prý ve zvyku u uchazečů o studium tohle sepětí se svým místem zkoumat: „Tak vy jste z Kutné Hory? A znáte Kořínka nebo Jenewaina? A vy z Plzně? A co vám říká Sedláček nebo Smetana? A víte, že tam několik let žila a psala Krásnohorská?“

Jako muzejník proti pěstování tradic samozřejmě nic nemám. Ale - je to zvláštní - tolik se toho namluvilo o potřebě tlustých čar a nových začátků, tolikrát se objevovaly názory, že humanitních předmětů obecně a dějepisu zvlášť je na školách zbytečně mnoho, a teď najednou - tradice.

Tradice a tlusté čáry za minulostí

U nás je navíc jejich pěstování tak trochu delikátní záležitost - za poslední jedno, dvě staletí se změnily tolikrát a tak zásadně, že je těžké si je nějak věrohodně formulovat. Jde to, ale chce to čas a úsilí. Čas? Za to čtvrtstoletí jsme se shodli tak maximálně na tom, že Čech není ten, kdo neskáče. A úsilí? Hodně se teď o tradici mluví, ale že by se u nás v muzeu mačkaly davy zájemců o poznání vlastních tradic, to se říct nedá.

Přitom se to nedá odbýt hlasitým heslem na způsob: „Jsi Čech, tak si toho važ!“ To je výkřik silácký, agresivní, ale zoufale prázdný. Pěstování tradic vyžaduje dlouhodobý trpělivý zájem o vlastní kořeny, o paměť místa a země, v které žiju. Znalost její kultury a jazyka; a nemělo by jít o nekritickou oslavu ve stylu: „Kdo nám šáhne na Husa nebo Beneše, tomu dáme po papuli.“

Nezbytný je také zájem o současný stav svého okolí, neboť i tady jsme účastni tvorby tradice: své prostředí jsme převzali, spravujeme ho a jednou ho předáme. Starší pár, který občas potkávám u plzeňských rybníků, jak na své ranní procházce napichuje na bodce poházené papíry, dělá v tomto smyslu pro zachování tradice víc než všichni, kdo neustále rozčileně komentují skutečné i domnělé nepravosti islamistů.

Zkrátka, my sami představujeme větší nebezpečí pro zachování svých tradic a identity než všichni migranti světa. Nejsme si jisti vlastními kořeny, a tak stojíme nejistě, a když se kolem začne dít něco, čemu nerozumíme, chováme se přepjatě a hystericky.