Tomáš Bernhardt: Kniha léta je otevřena k listování – jděte, objevujte a nenechávejte si to pro sebe

Jako touhle dobou kde kdo, i já jsem vyjel na dovolenou. Nečekejte však žádnou exotiku, pouze jsem Plzeňskou kotlinu a okolní pahorkatiny vyměnil za mírněji zvlněné jižní Čechy, zemi zamyšlenou. Jezdím tam už léta na keramické semináře.

Na dovolenou bez mobilu

Jsou to takové lázně. Hlína už poslouchá, masíruje mi dlaně, já jí zase dávám tvar. V tu chvíli nic kolem neexistuje, soustředím se jen na to přeskupování hmoty a na konci je krásně odpočatá hlava a – když to vyjde – i hrnek, miska nebo tak něco. Večer sedáme v hospodě nebo u pece, vypalujeme totiž dřevem. Oheň sbližuje, povídáme si u něj dlouho do noci. Mezi tím vším jezdím na kole a pozoruji, jak se ten kraj svou úpravností a přátelskostí k návštěvníkům stále více blíží Rakousku.

Stavím se v hospodě na horním konci vsi, chlapík za pípou se na mne směje a nechává pozdravovat mé domácí. Na světě je krásně. O to víc, že jsem se na týden odstřihl od všech moderních udělátek pro přenos informací, a tak můj svět v tu chvíli ohraničují okolní lesy a vsi, kam až se dá dojet na kole mezi začištěním rozdělané keramiky a obědem.

Odpočinek brání lhostejnosti

Pak však dovolená nevyhnutelně končí a informační udělátka si svou cestu opět najdou. Zase se řeší, že zdejší potraviny jsou horší než ve stejných supermarketech za hranicí. Tak je nekupujte, říkám si. Jenom kolem Plzně znám nejmíň tři řezníky, kteří dělají lepší uzeniny, než najdu na dlouhých regálech zatavené do igelitu. Známý politik mne hlasem pomalým a rozvážným přesvědčuje, že vůbec nedělá, co ve skutečnosti dělá už dlouho. Kroutím nad tím očima, ale vlastně mne to pokrytectví nepřekvapuje. Na nějakém koupališti jedna žena napadla druhou jenom proto, že ta měla na sobě burkiny. Výborně, před sto lety ženám přeměřovaly plavky, jestli nejsou moc krátké, teď jim je zřejmě leckdo chce měřit, jestli nejsou moc dlouhé.

Ale aspoň už se začínají rýsovat ty hodnoty, na kterých stojí naše civilizace. Jednou z nich je zřejmě holé ženské břicho u rybníka. Když mne pak mluvčí hospodářské komory znuděným hlasem přesvědčuje, že hyzdit krajinu kolem dálnic billboardy a rozptylovat řidiče je nezadatelné právo podnikatelů a regulace tohoto stavu je nepřípustná, už je toho na mne moc a beru jí hlas. Snad jí ani nepřijde divné, že od Plzně do Rozadova uvidí těchhle velkoplakátů mnohem víc, než pak odtud až do Bretaně.

K čemu je taková dovolená vlastně dobrá, říkám si. Jen to člověku sníží práh citlivosti a rozčílí ho pak každá blbina. Ještě před týdnem bych si ničeho z toho ani nevšiml. Ale možná jsou ty vakace dobré právě k tomu, abych si všímal a aby se můj práh citlivosti nevyšplhal až někam k lhostejnosti. A pak je to také čas, kdy lze nechat za sebou všední přítěž a objevovat.

Nejen jih, i západ hezkne

Zmiňoval jsem proměnu části jižních Čech. Ale známky podobné proměny jsou i tady okolo, i když je to kraj o poznání drsnější. Kolik tu za poslední léta přibylo zajímavých míst založených na nadšení a fantazii. Některá rozkvetla pod křídly místních akčních skupin, jiná je tak.

Některá jsou docela exotická, třeba farma s islandskými poníky v Milevu, která si hraje s odkazem Vikingů a pořádá různé tábory, vyjížďky a putování, nebo keltský skanzenzen v Jivjanech, který sice pracuje s tradicí místní, avšak z hlubokého dávnověku. Na staré tradice navazuje také spolek, který provozuje hornický skanzen na dole Prokop ve Stříbře. Jinde zase sahají po tom, co dává země – například při slavnostech jablek na Krasíkově. Mimochodem, pod ním vstal z mrtvých někdejší statek, který je dnes zajímavým cílem z oboru agroturistiky.

Jablka vás dovedou také k dalšímu místu, které pomalu, pomaloučku vstává z mrtvých, totiž k někdejšímu poutnímu kostelu ve Skocích. Nedávno zde byla vysazená několik kilometrů dlouhá jabloňová alej, na nejímž konci vás čeká velký, omšelý, avšak působivý kostel uprostřed zaniklé vsi a v něm dobrovolný průvodce, ale někdy také výborný koncert. V Domaslavi či Holostřevech různí nadšenci pomalu, pomaloučku opravují fary a pořádají na nich různá inspirativní setkání. Na jižním Plzeňsku již léta letoucí skupina nadšenců drží Haydnovy hudební slavnosti, které oživují různé více či méně zapadlé kostely a další místa. V Těchonicích zase ochotníci hrají tak vyhlášené divadlo, že se na něj sjíždějí diváci z daleka. A to je jen pár věcí, o který vím nebo které jsem náhodou potkal. Je to určitě jen malý zlomek. Ještě toho hodně čeká na objevení. A tak jděte, objevujte a nenechávejte si to pro sebe. Kniha léta je otevřena k listování a skrývá se v ní mnoho dobrého.