Tomáš Bernhardt: Hudba v minulém režimu

Onehdy mne z kteréhosi rádia vyhnala směska normalizačních hitů, ale hned vedle se objevil jiný kanál a na něm Joe Cocker, Aretha Franklin a podobní interpreti. Když pak znělka ohlásila Bayern 3, trochu mne to překvapilo. Vždyť by to měla být v podstatě také středoproudá stanice zaměřená na podobné posluchače jako ta, kterou jsem právě opustil. Proč tedy takový rozdíl v repertoáru?

Pravda, nevím, jestli v Bavorsku takhle vyhrávají pořád, ale jedno možné vysvětlení mne tehdy přeci napadlo. Ta stanice, podobně jako řada zdejších, míří především na aktivní lidi středního věku. Ti si s sebou nesou z mládí své oblíbence. Tehdy si je zvykli poslouchat a chtějí je slyšet i nadále. Německý pop, který sem občas doléhal, byl sice terčem mnoha vtipů a nad vkusem tamních posluchačů u nás leckdo ohrnoval nos, ale hudební spektrum tam bylo mnohem širší. Špičkoví zpěváci z celého světa tam pořádali koncerty, objevovali se v rádiu a televizi.

Tady se hudba z kapitalistické ciziny moc nenosila, takže si na ni tehdejší mladí posluchači nevypracovali takový návyk. Z konkurence navíc byla vyloučena i řada domácích interpretů, jejichž kariéra se sice v 60. letech slibně rozvíjela, pro normalizovaný režim reálného socialismu však byli příliš nekonformní. Redukovaná hudební scéna pak byla pěkně přehledná a zaplněná nekomplikovanými písničkami. Na to si mnoho posluchačů zvyklo a ovlivňuje to jejich preference i nyní. Kdo se ztotožnil s Láskou s pasáže, toho asi Woodstock tolik netáhne.

Woodstock 1969|foto: www.woodstock69.com

V západní pop music se mohly stát velkými hity písně, které tematizovaly samotu, existenciální nejistotu, drsnou stránku života. Výraznými hvězdami se mohli stát i interpreti, kteří svou společnost nemilosrdně kritizovali. U nás ale musel být posluchač takových znepokojivých obrazů ušetřen, aby mohl o to radostněji prožívat socialistickou současnost. A postihlo to i žánry, které byly hlavnímu proudu populární hudby poměrně vzdálené.

Pokud měla být písnička na desce, nesměla být příliš neučesaná. Některé překlady zahraničních originálů byly takzvaně obrušovány. Například píseň Časy se mění, byla v podání Golden Kids spíše radostným popěvkem, který odrážel optimismus pražského jara. Dylanův text je ovšem ostřejší. Kde se v české verzi smířlivě zpívá „jsme vaše děti a s dětmi je kříž,“ tam Dylan v generační revoltě nesmlouvavě volá „nekritizujte, čemu nerozumíte“.

Budování uměle idylického světa ale může mít i nepříjemné důsledky. Písně, film divadlo nebo literatura nemají jenom bavit a krátit čas. Lze si v nich tréninkově prožít svět plný protikladů a konfliktů, ve kterém si ostatní lidé často myslí něco úplně jiného než já, ale přesto to nemusí být nutně zavrženíhodní nepřátelé. Ostrá diskuze není totéž co hádka a vyhlášení nepřátelství. Pro dosažení cíle je třeba vyvinout určitou snahu a něco obětovat.

Přesto může celé úsilí přijít vniveč, první neúspěch však nutně nemusí znamenat úplný nezdar. Kdo místo toho vyrůstal ve falešném zdání idyly, ten může být nepříjemně překvapen, když se setká se složitostí světa. A začne se mu možná nostalgicky stýskat po minulosti, kde všechno bylo zdánlivě uspořádané, přehledné a bez problémů. A ve volbách pak nakonec zvolí prvního, kdo mu něco takového slíbí. A po volbách bude stejně nespokojený, protože z těch slibů zase nic nebude. A tak se mu zase nostalgicky zasteskne. A tak pořád dokola.