Tomáš Bernhardt: Co udělat, aby potomci řekli: jo, byla to dobrá a zajímavá doba?

Pětadevadesáté výročí vzniku Československa jsme oslavili pěkně stylově, totiž volbami. Ovládaly média několik týdnů, ale teď už je o výsledku jasno. Ovšem jaký bude jejich skutečný efekt, to se teprve ukáže.

S výsledky voleb zavládne obecná spokojenost jen zřídka. Každý má většinou pocit, že mohl dostat o nějaká dvě, tři procenta víc. Měl by pak lepší podmínky k vyjednávání nebo ke slyšitelné opozici, případně by se do parlamentu vůbec dostal. Po zhodnocení šancí vlastních i těch ostatních nastanou jednání, kompromisy, dohadování koalice nebo tiché podpory a také ústupků z volebního programu a jakpak to teď jenom vysvětlit voličům.

A i když se náhodou podaří sestavit na pohled bytelnou koalici disponující přesvědčivou většinou, pořád ještě nemusí být vyhráno. Však to máme ještě v čerstvé paměti. Poslední měsíce také docela proměnily politickou scénu. Někdejší jistota dvou velkých kolosů, které postupně vytlačují ze hřiště menší konkurenty, je pryč. Někdo asi bude žehrat, že to je na úkor stability, že by těch partají mělo být méně a že takhle se nějaká solidní koalice vytvořit nedá. A že vláda, která z toho vyjde, stejně dlouho nevydrží a zase budou předčasné volby.

No, i kdyby. Nějak bychom se s tím už vyrovnali. Tradice nestabilních vlád je v kraji docela dlouhá, i když si to asi málokdo uvědomuje. A když máme to výročí, tak se na tu tradici trochu podívejme. Tak třeba první republika. Ta doba bývá považována za bezmála idylickou, však to znáte z různých seriálů. Sice byla krize a nakonec to skončilo Mnichovem, ale pamětníků ubývá a nové problémy vytěsnily dřívější strázně z kolektivní paměti.

Volit se sice chodilo celkem střídmě – na ty dvě desítky let připadají celkem čtvery volby. Ale víte, že vlád se za tu dobu vystřídalo celkem osmnáct, z toho tři úřednické? A předtím za Rakouska to nebylo o mnoho lepší. Sice všemu vládl stále stejný stařičký mocnář, ale vlády se – s několika čestnými výjimkami – občas střídaly jak na orloji. A někdy dokonce za doprovodu barvitých událostí, jako byly demonstrace, výtržnosti, vojsko v ulicích a stanné právo. Schválně si někde najděte kresbu Luďka Marolda „Praha 30. listopadu 1897“.

Nebo ty počty stran – ve všech prvorepublikových volbách jich do parlamentu prošlo kolem patnácti, a to ještě v mnoha případech šlo o volební koalice více subjektů. K tomu ještě ta národnostní pestrost. Navíc některé strany zastávaly otevřeně protistátní politiku. Dohoda se pak hledala těžko, koalice byly široké a zastupovaly křížící se zájmy. Složitá jednání se pak podobala spíš handlu – my vám dáme platy duchovních a sociální pojištění, vy nám schválíte obilní cla a míchání lihu do benzínu. Dobové komentáře i memoáry pamětníků si na tuto tvář první republiky stěžují slovy, která by šlo po malých úpravách tisknout i dneska.

Něco na té nostalgii po starých časech ale přeci jenom může být. Tak třeba komunální politika byla zrovna tady v Plzni pozoruhodně stabilní. I když se vedení města v důsledku změny volebního zákona v r. 1919 výrazně proměnilo, koncepce vývoje města, zásad urbanismu nebo obecního hospodaření měly kořeny ještě před rokem 1900. Byly totiž nastaveny natolik prozíravě a velkoryse, že v nových podmínkách nebylo třeba je zásadně měnit. Stačilo je přizpůsobit nové realitě. Ale město, to není jen radnice. Obec tvoří především lidé, a i ti si počínali pozoruhodně aktivně. Tak na začátku 20. let minulého století bylo v Plzni přes 400 spolků, ke konci 30. let už skoro 900. Ne všechny byly významné, některé byly zase jen filiálkou té či oné politické strany, vcelku však výrazně ovlivňovaly život města. Ačkoli tedy vysoká politika první republiky mohla vypadat dost nevábně, skoro jako ta dnešní, tehdejší společnost žila pestrým a kulturním životem. Patrně odtud se bere ta nostalgie po tehdejší „zlaté době“.

Je to vlastně triviální věc a skoro se stydím ji tu znova připomínat. V parlamentu vaří zákony, které nám život někdy ulehčují, jindy komplikují. Je to ale jenom taková forma, jejíž náplň určuje každodenní život, to znamená, my sami. Těch 200 poslanců je jeho obrazem či – chcete-li – karikaturou. Sledujme je, a neodpouštějme jim jejich prohřešky, to ano, ale starejme se také – nebo především – o své okolí, obec, veřejný prostor, sociální a společenské vazby. Jen tak si pak někdo za 70 let bude moc říci – jo, to byla dobrá a zajímavá doba.