Světlo
Přelom starého a nového roku je mezi všemožným účtováním i důvodem ke vzpomínce na ty, kteří už nežijí, ale nějakým způsobem jsou stále s námi. Patří mezi ně významné osobnosti, a také příbuzní a blízcí přátelé. Příběh, který popisuje Alena Zemančíková ve svém fejetonu, se sice odehrává na hřbitově, ale tím si rozhodně nenechte rušit silvestrovskou náladu.
O Vánocích patří k dobrým zvykům zajít také na hřbitov, osobně přinést těm, kteří nás už opustili, láskyplnou vzpomínku a trochu světla, které v tomto čase krátkých dní dokáže proniknout i tam, kde nevíme, jak to vypadá, kde trvá věku nekonečnost a čas bez času. Vypravili jme se k rodinnému hrobu na ústřední hřbitov.
Bylo už pozdní odpoledne, hřbitov byl osvětlen tisícem svíček, které toho večera dokonce přesvítily i jinak dominantní záři obchodního domu Tesco, který nám přímo u hřbitova stojí a o Vánocích pochopitelně s veškerou naléhavostí vyzývá ještě k posledním nákupům. Když jsem zapalovala svíčku na hrobě své plzeňské babičky, vzpomněla jsem si, jak jsme chodily o Vánocích na hřbitov spolu, a aby nám dětem, mému bratrovi a mně, ta výprava nepřipadala tak nezáživná, směli jsme cestou zpátky poblíž hřbitovní brány zapálit svíčku Hurvínkovi na hrobě Josefa Skupy. Dnes už je pískovcový Hurvínek za sklem a svíčky se kladou na kamennou dlaždici, ale tehdy jsme ještě dávali svíčku v bakelitovém kelímku klečící postavičce k nohám. Ke hrobu Josefa Skupy chodím pokaždé, už ne kvůli postavičce Hurvínka, ale kvůli velikému mistrovství plzeňského loutkáře, a také navštěvuju hrob malíře divadelní opony Augustina Němejce a krásný hrob Karla Klostermanna, který je kusem přenesené Šumavy s rulovým skaliskem a Božími muky. Letos jsem si všimla, že všem jmenovaným věnovalo prostý věneček i Město Plzeň. To bylo 23. prosince.
Na Štědrý den krásně zpívali bývalí studenti církevního gymnázia v průjezdu na biskupství koledy, radostně je převáděli do jazzových rytmů a skvěle se doprovázeli: nejvíc fascinující byl hráč na africké bubínky. Lidé si odnášeli z kostela Betlémské světlo, zastavovali se, pili dobročinný svařák a z muzikantské radosti se šířil úsměv i do tváří přihlížejících. Pršelo jen se lilo, ale nikomu to nevadilo. Šli jsme domů se světlem a nechtělo se nám ještě rovnou, vzali jsme to přes Mikulášské náměstí, kde náhle vidíme, co jsme ještě nikdy neviděli, světlo v oknech kostelíka svatého Václava. Vešli jsme na Mikulášský hřbitov, hrob Josefa Kajetána Tyla se ztrácel v soumraku, neležel na něm žádný věnec od Města Plzně a nehořela žádná svíce. V kostele probíhala řeckokatolická mše, a u hrobu Emila Škody jsme se potkali s mistrem Stanislavem Zindulkou, tím známým hercem, který má v plzeňském divadle v angažmá syna a který byl na procházce s vnukem. Pozdravili jsme se v kostelních dveřích. Když jsme pak vyšli ven, na Tylově hrobě hořela jediná svíce.
S panem Zindulkou a jeho vnukem jsme se pak potkali ještě na zastávce tramvaje. "To jistě vy jste Tylovi přinesli světlo", říkám. "Tak, jako on ho přinesl nám", odpověděl Mistr Zindulka, český herec, nastoupil do dvojky a odjel slavit Vánoce se svými.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
