Svatopluk Holec: O Cyrilu a Metodějovi

Leckomu se může zdát, že oslavy jeden a čtvrt tisíciletí od příchodu slovanských věrozvěstů na tehdejší Velkou Moravu by měly být spíš záležitostí církevní. Že bychom tedy 5. červenec neměli vůbec mít v kalendáři jako státní svátek. Tož si telegraficky připomeňme, o co vlastně tehdy šlo.

Rastislav, vládce prvního západoslovanského státu, se nejprve se žádostí o vyslání učitelů křesťanství obrátil do Říma. Nebylo mu vyhověno - zřejmě vadilo pozadí celé věci: časem oprávněný požadavek na zřízení biskupství, což tehdy znamenalo také důležitou mocenskou pozici. Proto se obrátil na byzantského císaře Michala III., který vyslal dva soluňské bratry: Konstantina (posléze přijavšího jméno Cyril) a Metoděje. Ti byli znalí slovanského jazyka - historiografie dokládá, že v okolí Soluně tehdy totiž žily slovanské kmeny. Bratři ještě před příchodem na Moravu vytvořili pravý kulturní poklad - písmo zvané hlaholice. Bylo vytvořeno v základě na bázi řecké abecedy. Chápali, že pro ty, které hodlali učit na kněze, to bude mnohem schůdnější, než se učit latině nebo řečtině. Takže oproti pohanským bůžkům přinesli nejenom křesťanství s jeho jediným bohem a některými tehdy skutečně progresivními prvky, ale také zcela zásadní kulturní dar. Zároveň do staroslověnštiny přeložili velkou část bible a některé náboženské a právnické spisy a prosadili, že bohoslužby byly slouženy ve staroslověnštině. To teprve po smrti Metoděje, který se stal prvním moravským biskupem, zakázal Rastislavův nástupce Svatopluk. Avšak tato tradice se - k nevůli Říma - udržovala ještě dlouho, zejména na sázavském klášteru.

Pravda: ještě před příchodem soluňských bratří se údajně čtrnáct českých knížat jelo nechat pokřtít do Řezna. Neznáme ani jejich jména. V pozadí byla zase snaha získat pro Prahu biskupství. To se podařilo až po rozkotání Velké Moravy. Bohoslužby pak samozřejmě - kromě kázání - začaly probíhat v latině a i písmo přešlo na latinku. Svým způsobem to ale bylo štěstí - vyvázali jsme se z "azbukové oblasti" a zakotvili v Evropě. To už je ale jiná kapitola.

Nicméně právě zásadní kulturní přínos Cyrila a Metoděje je trvalým vkladem soluňských bratří do našich dějin. Přinesli písmo, tedy prostředek umožňující sdělit myšlenku i nepřítomným a zachovat ji také pro budoucí pokolení. To bylo něco, co jsme do té doby neznali.

Ať už věříme třeba v Mojžíše, Krista či v současné době Buddhu, Mohameda nebo jiné věrozvěsty - nebo nevěříme vůbec v žádného - svátek Cyrila a Metoděje má proto v našem kalendáři své plné oprávnění. Tím spíš, že se snad už konečně vyřeší církevní restituce a budeme tedy demokratickým státem, ve kterém je důsledně naplněn základní požadavek: náboženská víra či nevíra je skutečně soukromou záležitostí každého občana, protože církev je odloučena od státu.

To však vůbec neznamená, že se nebudeme hlásit k těm představitelům té či oné církve, kteří pro nás udělali mnohem víc, než že šířili to či ono náboženství.