Svačiny

Středoškoláci manifestují proti státním maturitám. V červnu se jich sešlo na 7 000, prošli centrem Prahy a na budovu Ministerstva školství házeli svačiny. Jenomže si popletli adresy a omylem se strefovali do Lichtenštejnského paláce, který nemá se školstvím nic společného. Zajisté, že se nabízí otázka, jak to, že omladina informačního věku si neumí zjistit cíl svého protestu, mne ale spíš zaujaly ty svačiny. Napadlo mě, kterou z těch svých bych asi metala proti sídlu nejvyšší školské instituce.

Určitě by to nebyl rohlík s jablkem, zabalený do bílého látkového ubrousku v dobách první republiky. To by se maminka zlobila. Sotva ale by to byl šedivý válečný chleba s těžce sehnaným sádlem, o který se občas poprali moji spolužáci. Na vysoké škole byl uprostřed studia náhle zrušen náš obor. Bylo nám to jen suše oznámeno. Stala jsem se členkou delegace, kterou náš ročník vyslal s protestem za kompetentními úředníky. Moc se s námi nebavili. Vedoucí odboru si pouze zapsal naše jména, a to nikoliv kvůli dalšímu jednání, ale aby nás zastrašil. Svačinu jsem na něj hodit nemohla, protože jsem žádnou neměla. Oběd v menze jsme jedly napůl s kamarádkou, která pocházela z tak ukrutně buržoasní rodiny, že nesměla mít peníze ani na předplatné studentské stravy.

S jídlem to však bývalo složité i dříve. Josef Hlávka založil v Praze svou slavnou kolej, protože mimo jiné chtěl, aby se čeští studenti mohli dosyta najíst. Tento lidumil měl vlastní zkušenosti s hladem z dob svých vídeňských studií. František Křižík běhal do úmoru po kondicích, za něž měl slíbené obědy. Ostatní skromné jídlo mu matka každé dva týdny nosila v nůši pěšky z Plánice do Prahy. Josef Václav Sládek si při univerzitních studiích stěžoval v dopise, že už tři měsíce neměl na teplé sousto. TGM se od 15 let na gymnáziu živil sám a rád doučoval pekařovy děti, protože tam byla hojnost chleba.

Logo|foto:Český rozhlas

V ještě starších časech končívaly švabachem tištěné knihy kratičkou modlitbou: "Od moru, hladu a války, ochraňuj nás, Pane!" Přízrak hladu sužoval po staletí naše pracovité předky a nezmizel ani s objevením elektřiny. Obloukem se vracel i v zdánlivě bezpečných dobách. Dosud žijí pamětníci koncentračních táborů, dosud na naší zeměkouli miliarda lidí hladem umírá.

Naše přesycené a blahobytem zhýčkané děti jsou jistě přesvědčeny, že se jich hrozby minulosti netýkají. Ale co když opět bezstarostnost pomine? Co když zase zmizí zboží z regálů jakoby tál sníh, jak to pamatuje naše generace? Kdybych měla svačinu používat jako vrhací náčiní, bála bych se božích mlýnů.