Starostův začátek a konec aneb Naše vize po dvaceti letech

V našem sedmitisícovém městě byl prvním, kdo se odvážil vzápětí po incidentu 17. listopadu 1989 vyvěsit československou vlajku. Ta ohlásila i těm, kdo o ničem nevěděli nebo ani vědět nechtěli, že se v Praze děje něco státního významu. On byl kastelánem zámku.

Pochmurný listopad, na zámku vlaje vlajka, zdánlivě nesmyslně, protože převrat k nám dorazil se zpožděním, jako by z Prahy šel pěšky. Kdo tehdy svolal první schůzku Občanského fóra, si už nepamatuju, možná to byl právě kastelán, protože na zámku jsme pak tajně zasedali a jednali. První provolání o tom, co všechno se musí ve společnosti zlepšit: Životní prostředí, školství, veřejná správa, vztahy mezi lidmi, zdravotnictví, zastavit neefektivní výrobu, konec plýtvání elektrickou energií, lepší platové podmínky, aby rodiče nemuseli odkládat děti do jeslí a mateřských školek. Začínáme vydávat Zpravodaj Občanského fóra a veřejně jednat v hotelu Zelený strom, sál je plný. Příprava na první svobodné volby. Chodíme a lepíme plakáty, trochu se při tom stydíme, ale jiný převrat už nebude - snad. Do velké politiky se nikdo z nás nehrne, Prahy se trochu bojíme. Z Prahy jsme totiž mnozí - jako například kastelán - naopak odešli. Lidé se ptají, co dál. Slábneme, ale musíme ještě vydržet do komunálních voleb na podzim 1990. Šťastně zvoleni, ale kdo bude starostou? Ty? Ne, já ne. Já také ne. Ani já ne. No, já bych to třeba i vzal, dí odvážně kastelán, tedy pokud nikoho lepšího nemáte. Někteří s ním pak sedíme v radě a problémy se valí: městská skládka, privatizace komunálních služeb, po prodeji městských bytů se dostavuje nedostatek sociálních bytů, výstavba domova důchodců atd. Farář žádá příspěvek na oživení zvonů, skauti na opravu klubovny, fotbalisté na dresy a kdo jim zaplatí za teplo na šatnách? Výdaje překračují příjmy, my ale chceme vyrovnaný rozpočet. Vlivného podnikatele ruší kostelní zvony, proč má kvůli několika věřícím ten randál poslouchat? To není randál, ale hlahol, napomíná ho starosta. Pak prosí faráře, aby srdce zvonů něčím obalil, aby zvonily tiše.

zakládání Občanského fóra v Činoherním klubu|foto: Archiv ČRo

Z radnice starosta míří do hospody, manželství se mu rozpadlo. V dalším volebním období konec nezávislosti: jsi starostou za ODS, tak v ní musíš také být. Vstoupí do strany, na veřejné zasedání zastupitelstva přichází trochu přiopilý. Starosto, a co ten sílící vandalismus, mládež nám demoluje město a ty tomu stejně jako policie nečinně přihlížíš? Neměli bychom založit domobranu? - Domobranu? Proti komu? Proti vašim dětem? - rozčilí se starosta. Do dalšího volebního období se starostovi už vůbec nechce, ale co jinak bude dělat? Na zámku je kastelánem dávno někdo jiný. Ani s počítačem moc neumí, na to má na úřadě sekretářku. Vy jste si všichni zavedli firmy, stali se náměstky a řediteli. Já musím být starostou snad do skonání světa nebo až konečně vybudujeme silniční obchvat, na který město má plány už dvacet let, ale kraj dává přednost plánům jiným. - Starosto, půjčte nám peníze, nemáme na elektřinu, prosí ho nepřizpůsobiví občané. Půjčím vám, až vrátíte ty, co jsem vám půjčil minule a předminule. - Zamyká úřad a míří do hospody. Tam mezi několika věrnými může si svobodně zanadávat na cikány i na kraj, kde sedí ignoranti. Další pivo.

Ve volbách 2006 kvůli pití zůstal na kandidátce dole a voliči ho nahoru nevykřížkovali. Smíšené pocity nevděku i radosti, že se to konečně rozhodlo za něho. Aspoň si trochu odpočine, dá se dohromady a pak se uvidí, co v pětapadesáti letech dál. Nějaké plány, třeba že by vedl galerii, protože sám slušně maluje, rovnou nevyšly, jiné zašly po čase. Kvůli játrům přestal pít a nastoupil jako dělník do podniku, jemuž za jeho působení město prodalo pozemek. Pak ale přišla krize.

Teď sedíme spolu v hotelu Zelený strom, ano, tady jsme tenkrát před dvaceti lety začínali. Abych nevzbuzoval naděje, přiznávám, že pokud jde o mě, zaplať pánbůh, zatím se jaksi držím nad vodou, ale jinak jsem na tom podobně: oba máme před sebou značně zvětralé pivo a sál je téměř prázdný. V údivu se díváme jeden na druhého - jsme to vůbec my? Napadlo by nás tehdy, když povolily mříže do světa netušených možností a vizí, že tihle dva poněkud zavalití strejdové budeme my? To bychom měli za špatný vtip. Mnoho tehdejších veřejných otázek už je dneska bezpředmětných, ostatně nikdo nic už po nás nechce a nic neočekává. Ze všech otázek zůstala nám jenom jedna: Co dál? - Že bych znovu kandidoval, ale za nějaké sdružení občanů, vystoupil bych z ODS, protože stranické principy selhávají, zdvihá starosta svou zaprášenou vlajku. A co ty? - A co já? Já bych konečně mohl začít studovat tu scenáristiku, teď už si na ni po dvaceti letech troufám.

Logo|foto:Český rozhlas

A oba při zvětralém pivu nevěřícně zíráme, jak svět netušených možností a vizí zůstal otevřený i po dvaceti letech.