Sportovní duch

Všichni lidé rádi sportují. Nejraději ti, kteří to vůbec neumí. Koupíte-li nějakému sportovnímu ignorantovi k svátku švihadlo nebo činky, budete žasnout, jakou rychlostí vás požene! Takovou, že když to třikrát zopakujete, mohl by jít klidně závodit. Vím to z vlastní zkušenosti. Takhle to totiž bylo u mě, když jsem dostal lyže.

Sport mám ve svém žebříčku životních zálib na jedné z nejvyšších příček. Zavěšen na ní poklidně odpočívá a nic mu tam neschází. Mně také ne. Občas ho ale přece jen sejmu, a pak nastávají vždycky zajímavé věci. Jsem totiž knězem, a tak musím někdy také rozhýbat tělo, jinak by si duše o sobě až příliš myslila a ani pořádně nevěděla v čem žije.

Na faře v Dolní Bělé, kde jsem pobýval čtyři roky, jsem měl pětaosmdesátiletou hospodyni paní Paškovou. Všichni o ní věděli, že je obětavá, pracovitá a zbožná, ale jedno o ní nevěděli. Nikdo nevěděl, že má sportovního ducha.

Chytání míče|foto: Corbis

To se ale mělo jednoho dne změnit. Toho, kdy jsem uprostřed léta na farní zahradě zavěsil na starý ořech basketbalový koš a začal s dětmi hrát košíkovou. Vlastně to ani košíková nebyla, protože koš byl jenom jeden, spíše házení míče do koše. Když se toho paní Pašková všimla, dvacet minut pozorovala z okna, co to vyvádíme. Pak se na ten div dokonce přišla podívat zblízka. Žasla. Zřejmě nic takového dosud neviděla. Bylo to kolem páté hodiny podvečerní.

Čekal jsem, co na to řekne. Tušil jsem nějaké moudro, kterým mě vždycky usadila. Třeba jako tenkrát, kdy také přišla na zahradu, na které zrovna opravoval jeden kamarád Trabanta. Trabant řval jako tygr, kouřil jako lokomotiva a stál jako mezek. Ani se nehnul. Paní Pašková ho dvakrát obešla kolem dokola, zakroutila hlavou a konstatovala: "Je to starej hadr!" Pak zase odešla.

"Proč ne?" souhlasil jsem a podal jí míč. Vzala ho, několikrát převalila v rukou, pak namířila a hodila. Trefila se přesně. Do mé hlavy.

"Napoprvé to nebylo špatné, ale příště to zkuste do koše," ohradil jsem se decentním způsobem - s ohledem na její věk a zásluhy o farnost.

"Já nerada, důstojný pane," omluvila se, "nějak mi to ulítlo. Ale nebojte se, já se do toho koše jednou trefím."

Měla pravdu. Jednou se trefila. V půl šesté. Předtím však sedmadvacetkrát ne. Což vím přesně, neboť jsem její pokusy počítal. Po každém hozeném míči mimo jsem běžel přes půl zahrady, která je celá ve svahu bez jediného rovného místa, abych jí zatoulaný míč v kopřivách vylovil, přinesl zpět a mohla znovu házet.

Děti na hřišti|foto: Miroslav Zimmer

Po úspěšném hodu jsem navrhl, aby si trochu odpočinula a trefu jsme společně oslavili.

"Teď, když jsem se konečně rozházela?" zasmála se.

Míče z jejích rukou létaly dál a já za nimi také. Pochopil jsem, že musím změnit taktiku:

"Nepůjdete už na večeři, paní Pašková?" zeptal jsem se jakoby nic.

"Kdepak, já se ve středu večer postím," odpověděla, "ale v šest hodin se budu modlit růženec. Pomodlíte se ho se mnou, důstojný pane?"

"Rád!" vyhrkl jsem po pravdě. Růženec se modlím vždycky rád, ale toho večera jsem se na něj těšil a modlil se ho mimořádně rád.

Během hodiny s paní Paškovou na farní zahradě jsem si zasportoval více než za poslední tři roky. Byl jsem vysílený jako maratonec a zpocený jako myš.

Po růženci jsme si ještě chvíli povídali. Svěřila se mi, jak se jí košíková zalíbila.

"Košíková není špatná, ale jsou i jiné hezké sporty," podotkl jsem, "třeba takový fotbal. To je něco! Budeme ho hrát s klukama na zahradě příští týden."

"Tak mi nezapomeňte do tý doby koupit v Plzni kopačky!" pravila paní Pašková. "Mám číslo sedm."