Solo Sušice

Za všechno může dvojice mužů, která fabriku na úpatí Šumavy postavila. Prvním je ten, který do Sušice tajemství výroby sirek přinesl. Jmenoval se Vojtěch Scheinost a sirkařskému umění se vyučil ve Vídni. Byl to prý chytrý truhlář, který si namluvil Marii Urbancovou - dívku, která u stejné firmy pomáhala "vařit" hmotu na hlavičky sirek. Ti dva odešli do Sušice, kde se vzali a brzy požádali i o povolení vyrábět sirky. Na podzim roku 1839 je dostali a zápalky vyráběli ručně v malém domku na náměstí. Scheinost byl sice dobrým řemeslníkem, leč špatným obchodníkem. Velká zakázka, za kterou nedostal zaplaceno, ho už v roce 1840 přivedla do úzkých, takže byl nucen výrobu prodat. Pro další vývoj bylo určující, že do sirkárny vstoupil místní židovský obchodník Bernard Fürth, který v té době obchodoval po celé Evropě s peřím. V krátké době výrobu značně rozšířil a Scheinostovi nechal místo vedoucího. V tomto spojení sirkárna na parních strojích vyráběla až do roku 1903, kdy se šest výrobců v Rakousko-Uhersku spojilo a založilo akciovou společnost Solo se sídlem ve Vídni. Základními dvěma továrnami společnosti byly právě sušická Dolní sirkárna BF Bernard Fürth, jejíž budovy dodnes stojí a horní sirkárna VS - Vojtěch Scheinost. Ten se totiž po neshodách s rodinou Fürthů osamostatnil a založil si vlastní fabriku. Mimochodem kvůli nemocem z povolání, zavedli Fürthovi u sušické sirkárny snad první „závodní“ lázně u nás a také první mateřskou školku. Ženy si totiž předtím brávaly malé děti s sebou do práce – dítka si hrála pod pracovním stolem a v případě požáru, který tam býval častým hostem, nestačily děti zachránit. Navíc děti pochopitelně zdržovaly maminky od práce. Všechny tyto problémy odstranilo otevření školky – zvýšila se bezpečnost, více se vyrobilo a matky mohly pracovat s vědomím, že o jejich potomky je dobře postaráno. Po vzniku Československa se do čela společnosti dostali vnuci zakladatele Ernst a Bernard Fürthové, kteří spojili síly s další společností Helios a jelikož značka Solo byla známější, celá skupina dostala její jméno.

Stanislav Bojanovský Solo Susice
Solo expandovalo od roku 22, kdy došlo k té fúzi, až do toho roku 36 a postupně skupovalo významné slovenské sirkárny, polské sirkárny, maďarské sirkárny, jugoslávské sirkárny, takže Solo jako takové bylo významným hráčem na středoevropském trhu, i když tím nejvýznamnějším vždy byli a jsou tehdejší STAB, švédská firma, v současné době se jmenuje Swedish Match.

Stanislav Bojanovský přišel do Sola v roce 1971 jako konstruktér a v roce 1974 se stal šéfem Sirkárny. Na automatických linkách se v těch dobách vyráběly čtyři druhy zápalek. Standardní, kterých bývá v krabičkách kolem čtyřiceti, domácnostní ve větší krabičce, která obsahuje až 250 kusů, krbové - dlouhé až dvacet centimetrů a reklamní, které se trhají přímo z papírové krabičky. A papírové jsou všechny krabičky od roku 1984. Do té doby se v Sušici vyráběly také ze dřeva.

Naše zápalky měly tehdy vynikající pověst a vyvážely se do padesáti zemí světa. Traduje se, že když v jedné africké zemi obdrželi vagón sušických zápalek, vrátili je jen proto, že na tradiční nálepce byla drobná tisková chyba a tamní odběratelé se domnívali, že jde o padělky. Přišla ale okupace a válka a židovská rodina Fürthů musela emigrovat. Její příslušníci dodnes žijí ve Spojených státech a pečují o odkaz předků a dokonce podporují sušické studenty. Po válce Solo odešlo ze Spolku pro chemickou a hutní, kam vstoupilo v roce 1936 a přešlo pod dřevařský průmysl. A tady začíná další éra Sola. Postavila se kotelna, elektrárna a kombinát se zaměřil na výrobu desek pro stavebnictví a další produkty.

Stanislav Bojanovský Solo Susice
Sololit je náš výrobek, je to nositel našeho jména a jsou to dřevovláknité desky, vyráběné mokrou cestou. A na bázi těchto sololitových desek pak tady byl další závod, na povrchové úpravy, takže Sololak - je taky - lakované desky, Solodur, byly laminované desky, voštinové desky, to byl patent na výrobu nábytku. Byla tady vlastní strojírna, kdy jsme si vyráběli a zajišťovali velké opravy a vyráběli jsme si stroje sami. Solo bylo v době po roce 48 až do toho roku 89 velkou firmou, zaměstnávalo i s Lipníkem a s pilama v okolí Sušice přes dva tisíce zaměstnanců.

Po roce 1989 do Sola vstoupily různé finanční fondy, které se snažily s větší či menší chutí výrobu zachovat. V roce 1996 se podnik rozdělil na několik akciových společností a většina zkrachovala. Přežily Sirkárna a Solodor, který se specializoval na výrobu interiérových dveří a dodnes vzkvétá. Sirkárna ještě v roce 2006 vyrobila 400 miliónů krabiček zápalek, které se z více než ¾ exportovaly, ale dva roky nato byla nucena výrobu po sto sedmdesáti letech zastavit. Důvody byly jasné - zvyšující se cena práce, surovin a také klesající spotřeba sirek.

Stanislav Bojanovský Solo Susice
Vzhledem k poklesu prodejů, kterej je zákonitý, protože zápalky nejsou už dneska předmětem každodenní potřeby, ale jsou zbytným produktem, tak se rozhodlo, že bude výhodnější firmu zastavit dokud ještě je finančně schopná a stroje přemístit a zajistit si dodávku zápalek a pokračovat v obchodu se zápalkami a ten obchod běží dobře. V současné době je obchodní oddělení přemístěno ze Sušice do Brna a v Brně funguje.

Solo je tedy už jen obchodní značkou. Krabičky zápalek s motivem dýmky, růží, nůžek nebo klíče, který je ostatně nejstarší ochrannou známkou z roku 1895, se už nevyrábějí v Sušici, ale ve Švédsku, Polsku, Maďarsku nebo v Indii. A právě v daleké Indii skončily stroje, které do roku 2008 chrlily v Sušici milióny malých krabiček s litografiemi, které sbírají filumenisté z celého světa. Už od roku 1870 se prý celosvětově vyrábělo sirek víc, než se spotřebovalo a dnešní moderní domácnost je již skoro nepotřebuje. Kuřáci používají zapalovače, plynové vařiče se zapalují samy, a tak se spotřeba sirek výrazně snížila. V současné době člověk spotřebuje z původních šesti sotva jednu denně. Zápalky prostě míří do historie. Město Sušice může na svou slávu „výrobce zápalek“ také už jen vzpomínat. Bez sirek by si v minulém století ve světě asi neškrtlo a my koneckonců také ne.