Sněhulák nemůže být umělý
Ideální sněhové podmínky v posledních dnech přivítaly určitě především děti, ale že je možné, aby sníh přinutil vystoupit z bačkor i ty starší, dokazuje fejeton Jiřího Tomáše Blažka.
Postavili jste si už letošního sněhuláka? Bez ohledu na věk se ptám, bezohledně vůči vašemu, protože já jsem to udělal, křížky nekřížky. Včera. A ne proto, že by mě k tomu dohnala vnoučata nebo skupina skautíků, například. Já to chtěl udělat už minulý týden, ale po důkladných přípravách, (přípravy ke stavbě sněhuláka vypadají zásadně odlišně v pěti a v padesáti letech), jsem zjistil, že z prašanu neslepíte ani koulovací kouli, natož kulaté nohy, tělo a sněhuláččí hlavu. A když to trochu povolilo, už byl den plný práce a stihli bychom jen takového sněhuláčka ve fofru, což sněhuláci vysloveně nesnášejí. Sněhulák je totiž důstojnost sama, všimněte si. Všimněte si, že i když mu dáte na hlavu děravý hrnec a do ruky koště, vypadá vždycky jako šéf, jako sněhový vladař. Opakuji, sněhový a z přírodních vloček to musí být.
Můžete postavit sněhuláka z technického sněhu, z vloček vychrlených sněhovým dělem? Můžete, ale nebude to ono. Technický sněhulák byl by smutnou osobou. Nezkoušel jsem to a ani to zkoušet nebudu, protože o sněhulácích vím, jak jim záleží na původu. Sněhulák z děla je jako slepičí brojler. Jako by z umělého chovu, jako by klece, jako by bez venkovního světla. Brojlerům i sněhulákům chybějí ve výrazu dvůr, zahrada, nebe. Brojler sice také pípá a vystřelený sněhulák také zebe, ale jinak. A to je u sněhuláků ten největší rozdíl, že ten přírodní hřeje. Hřející sněhulák? Ano, tvrdím.
Jde o zkušenost vody, která se vypařila, a možná u vás doma při vaření čaje, vystoupala vysoko nad dům, nasbírala rozhled a vědomí šíře světa, a teprve potom se začala zdobit a krášlit do roztodivných a parádivých vloček a pak se drobně odrazila od mraků a pomalu, polehoučku, splývavým plachtěním se vrátila k domům. Když takové vločky teplem svých rukou dáte natřikrát dohromady a přizdobíte mrkví, uhlíky a tím koštětem a hrncem, stvořili jste kamaráda. Jedině takto přírodou snesený a námi složený sněhulák může dostat rodný list a nikoliv čárový kód sériových umělotin.
Já na ty úplně umělé sněhuláky nezapomněl. Existují, jistě. Existují je správné pojmenování jejich bytí, protože existují, ale nežijí. Kdyby žili, byla by jim, na rozdíl od sněhuláků přírodních, zima k ujektání. Není jich mnoho, úplně umělých sněhuláků, protože u těchto tvorů lidé nějak podvědomě vycítili, že úplně umělý sněhulák je úplný nesmysl. Jenom přídní sněhulák má rodný list, jenom takový žije, jenom na takového sněhového tvora můžete i trochu žárlit. To když řekne vaše žena, po zapnutí posledního uhlíku na jeho bílém kabátě: "Ten je krásný.". A řekne to tak něžně, jako by domů přijel někdo zvlášť milý, kdo nám dlouho chyběl. Oba víme, že tahle návštěva roztaje. Ale je to jenom na ten čas, než se nahoře rozhlédne a připlachtí, než mu dáme teplo rukou a dalšího roku. Sněhuláci odlétají pouze na tak dlouho, jak dlouho je chceme mít z domova my. Nevnucují se, hřejí. Sněhoví kamarádi, osůbky z krásy do krásy...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
