Radek Diestler: Z Mikulášského do Lampy za dvacet let
"Múza", regionální soutěž pro amatérské kapely, skončila hlavním finále minulý týden ve čtvrtek. V porotě zasedl také Radek Diestler, historik a někdejší editor hudebního časopisu Rock a Pop. Postřehy z letošní Múzy shrnul v následujícím příspěvku.
It was twenty years ago today. Začátek nejslavnější nahrávky v historii populární hudby (kdo ví, o kterou se jedná, má bod a může si ji za odměnu pustit) budiž tentokrát i začátkem mým. Protože té věci, o které bych chtěl u příležitosti jejího výročí pronést řeč, je dvacet.
O kom? O Múze, o té vyhledávací soutěži pro mladé kapely, co se vždycky v půlce června koná v tutom městě. Její zakladatelé a kořeny se skrývají v temnotách: jisto jen, že kořeny má na půdě lycea na Mikulášském náměstí, pro nás starší páky "na Odborářích."
Její dopad je lokální, přehnané ambice nemá. Přesto vygenerovala pár zjevů s více než lokálním dopadem. Projevuje nečekanou trvanlivost. Předloni dosáhla plnoletosti, a letos jí bylo, jak už řečeno, dvacet. To žádná z jejích vrstevnic nedokázala. Za jejich telecích let existovaly velké vyhledávací soutěže jako Marlboro Rock-In a New Rock Generation, ale kde je jim konec? Voli je vypili.
Od roku 1997 se koná v klubu Pod Lampou, krom roku 1999, kdy hostovala na Americké třídě v Céčku, dej mu Pán Bůh lehký spočinutí. Tento ročník je dodnes připomínán pro extempore nejmenovaného člena poroty, který posilněn omamnými nápoji vnikl na pódium a asi na tři pokusy vyhlásil vítěze, samozřejmě zcela chybného.
Jsa pro každou špatnost, nechal jsem se před lety současným náčelníkem Lampy ukecat, abych z titulu editora tehdy nejlepšího hudebního časopisu v zemi také vstoupil do poroty. Ty časy už jsou dávno fuč, ale pořád mne zajímá, co se v oboru děje, a jsa pro každou špatnost, nechám se zase ukecat.
Už léta vyrážíme na bojiště z Prahy s kolegou Petrem Korálem, význačným znalcem tuzemské scény a současným editorem toho listu, o kterém byla řeč. Jen jednou jsme nedojeli. To když automobil ctihodného publicisty zhasnul poprvé na sjezdu z Vypichu na Motol, a asi po hodině popojíždění skokem zdechnul na parkovišti nákupního centra na Zličíně úplně. S potěšením shledávám, že Petr Korál od té doby svůj vozový park stále zkvalitňuje.
Ty zájezdy jsou příjemné: pohovoříme se starými plzeňskými strukturami, zjistíme, co je nového a odvedeme požadovaný výkon. Atmosféra bývala občas napjatá a ambice špatně skrývané. Jednoho roku dostala se do finále dvě tělesa z Rokycan. Jedno zvítězilo. Předák toho poraženého pak na svých stránkách vedl uražený monolog korunovaný výrokem "když jsem viděl, kdo přijel do poroty, bylo mi jasný, že nemáme šanci".
Za ta léta soutěž nabízí docela dobrý přehled o aktuálních spádech nejnižších pater zdejšího hudebního polosvěta. Vždycky mne bavilo, když jsem podle stylu poznal region, vždycky mne zajímalo, jak se dobové trendy odrážejí, řečeno slovníkem politických partají, "v základních organizacích". V souvislosti s postmoderním zmatkem, do kterého pop v novém tisíciletí upadl, už to není tak jednoduché, přesto se ale dá leccos vysledovat. Dlouhá léta se Plzeň v tomto ohledu nejevila v dobrém světle, jako konzervativní a v devadesátých letech zapouzdřená scéna. Navíc: tolik variací na jedno punkové brdo aby člověk pohledal. Taky obvykle ve finále sebrali tuzemcům show přespolní. V posledních ročnících se ten trochu truchlivý obraz začal měnit. Výsek scény, který se pak nabízí ve finále, je posledních pár let stylově rozmanitý, a víc odpovídá tomu zajímavějšímu, co se dá z postmoderního zmatku současného popu vylovit. A kapely jsou skvěle vybavené, zdravě sebevědomé a co umí, umějí lépe prodat.
Letos jsem si tam uvědomil neúprosný tok času. Ve finále se objevila kapela, která velmi věrně předváděla remake nezávislého kytarového popu, který se hrál na počátku devadesátých let: na Ostrovech to poslední dobou zase přichází do módy. Tady a teď to byl neskutečný flashback. Stačilo zavřít oči a najednou člověk zase stál ve staré Lampě, současný šéf byl za barem, u vchodu neúprosný Emil Hrubý, lahvový Gambrinus stál osm korun a byl poživatelný. A někde na Mikulášském náměstí vznikla tahle soutěž.
Plyne z toho nějaké ponaučení? Možná tohle: v popu se styly a trendy vracejí zhruba ve dvacetiletých cyklech. Časy se mění, trendy se vracejí. Můza přetrvává.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
