Radek Diestler: Vzpomínky veterána od Piavy

6. březen 2013
Publicistika

Milé děti. Ještě dvakrát se vyspíme a začne play off. Těšíte se?

Desetidenní klid před bouří je tentokrát obzvláště mrtvolný. Soupeře známe, a člověk si tudíž ani nemůže krátit čas vyhlížením možného protivníka z předkola. Tajenka téhle mezihry se dočká rozluštění až ve čtvrtek, přesto však některé zápasy leccos napověděly o povaze dalších bojů.

Řežba mezi Kladnem a Pardubicemi naznačuje, že módním hitem letošního jara může být najíždění do brankářů. Tahle série je vůbec taková, řekněme, transparentní. Emoce v ní tečou, na ledě se to řeže, trenéři hudrují v tisku aj tlači, fanoušci označují protivníkovy fans za největší verbež, která brázdí české stadiony (až vášně vychladnou, stejně se všichni shodnou, že největší chamraď je v Brně a v Plzni. Zvlášť od chlapců a dívek z Kladna to tedy sedí.). Plzeňské kočkování s litvajzníky je zatím decentní, ale dávám tomuhle stavu zápas, maximálně dva.

Když nepočítáme předkola, je tohle dvanáctá plzeňská play off. S předkoly patnáctá. Úhrnem se hrála sedmadvacetkrát, pokud tedy nepočítáme ty dvě, které se hrály na počátku sedmdesátých let. Je to hodně nebo málo? Mimochodem, nedávno jsem s překvapením zjistil, že jedna z těch prastarých Škodovce utekla o bod a o zápas. Vlastními vjemy však sloužit nemohu, neb mi byl zrovna rok.

Ale od stabilního zavedení play off v sezóně 1985-86 jsem je zažil všechny: když si tu větu po sobě čtu, připadám si jako veterán od Piávy. Poslední léta nám připadá, pokud nám někdo zrovna nesebere body, jako samozřejmost. Ale bývaly časy, a není to tak dávno, kdy play off byl svátek.

Třeba hned ta první. Po hrůzách předešlých let, s takřka neustálými boji o sestup, to byl skoro zázrak. S odstupem času se ta sezóna v poušti osmdesátých let jeví jako úchylka, byť neobyčejně příjemná. Tým pod taktovkou velkého Pitnera hrál pěkně, stadion byl neskutečně narvaný – právě do téhle sezóny se datuje asi největší návštěva v historii svatostánku, 11 700 diváků na zápase s Jihlavou – a některé zápasy byly památné. Obzvlášť rád vzpomínám na extatický duel s Košicemi z Pitnerovy druhé sezóny, kdy východňáři šest minut před koncem vedli 2:0, a můj ústnatý strýc Jiří, který s otcem stál tři řady nade mnou, pravil, že „jestli tohle otočej, sežere zábradlí“. Načež se urval Černý, pak Pata a nakonec Baďouček a poskytli tak ujci příležitost zahodovat. Ani si nekous.

A právě na jaře 1986 nám osud nadělil jako soupeře Litvínov. Nikdo z toho zvlášť nadšený nebyl, soupeř měl tehdy neskutečnou fazónu. V druhé půlce základní části prohrál všehovšudy třikrát, a v té sezóně nám jednou naložil desítku a jednou devět gólů. Pravda, v mezičase si z Plzně taky odvezl devět kusů. Takové výsledky byly tehdy s Litvínovem typické, pěstovalť velmi kavaleristický hokej a gólů padalo jak o pouti.

Taky to podle toho dopadlo. První dva zápasy se hrály v Litvínově. V tom prvním Škodovka prohrála těsně 7:5, zato ten druhý skončil nevídanou hekatombou. 10:3 je, mám ten dojem, druhá největší plzeňská porážka v play-off, předčilo ji akorát příšerných 8:0 ve Vítkovicích v té úžasné stříbrné sezóně 91/92. Třetí zápas se zdál rozhodnutý už po sedmi minutách, kdy Litvínov vedl 3:1 (v první minutě se sice trefil Kampf, ale pak se utrhl Růžička a řádil jak černá ruka). Sice nám pak občas dal jakoby čuchnout, ale zápas si zkušeně ohlídal, s trochou pomoci od oblíbeného arbitra Jirky, kterého na konci druhé třetiny honili domácí po ledě jak štvanou laň. Mimochodem, taká pikoška: po gólu dali současní trenéři obou týmů.

Když jsem tedy minule říkal, že je co vracet, nemyslel jsem jenom na předloňské předkolo. Je tu také memento první play off. Nemusí padat tolik gólů. Ale přál bych si, aby vendeta byla dokonalá a úplná.

Amen.

autor: Radek Diestler
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.