Radek Diestler: Údolí rozhodnutí

Z řekněme scénáristického hlediska bylo v sobotu pozoruhodné, jak se dá nějaké představení vygradovat ke konci tak tragickému. Mít dvě třetiny navrch, pak nechat soupeře vyrovnat po tak pitomém faulu a naprosto se rozložit. Mít pět minut nepřetržité přesilovky (zcela po zásluze, v té fázi se Litvínovu pískalo přibližně ob faul – to ať si jejich fans melou, co chtějí) a takhle ji zvrzat. Vést po první sérii trestných nájezdů a stejně prohrát. Předminulý týden jsme si po prvním zápase říkali, jak traumatizující porážky ještě můžeme zažít, že už snad není kam plaňku zvyšovat. Bylo.

Taková představení jsou živnou půdou myšlenkových schémat a stereotypů. Mnohý litvínovský fanoušek podlehl vizi, že pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí, že rozhodčími vehementně tlačená Plzeň povrhla šancí tak velkorysou a byla po zásluze potrestána. Dělali jsme všechno proto, abychom je v tom stihomamu ještě utvrdili.

Když na tu strašnou pětiminutovou sérii přesilovek došlo, snad poprvé jsem zažil v okolí hromadné spílání Nedotknutelným. A přitom: že kdyby Vlasák trefil místo tyče branku. Kdyby pak, když už přesilovka skončila, byl Johnson v sóle o krok napřed, kdyby…

Léta a bohaté zkušenosti s takovými zápasy mne obrnily vůči zoufalství a zklamání. Jediná věc mne trápila. Dejme tomu, říkal jsem si večer, že v Litvínově praskneme. Dejme tomu, že pan generální nazná marnost svého usilování a skončí s kariérou. A TOHLE by měl být jeho poslední zápas? Vzpomněl jsem si na Petra Břízu, na jeho příběh skvěle vygradovaný titulem se Spartou před sedmi lety. Ksakru, kde je nějaká spravedlnost?

S takovou člověk kvituje s povděkem, že šestý zápas v Litvínově televize nedává a tudíž nebude v pokušení dívat se na něj. Jenže pak mu zvědavost nedá a zastaví se v zařízení, kde se Pražané shlukují ke sledování s Třincem. Těsně před zápasem přijde zpravodajství z Litvínova: člověk se podívá, vytřeští oči, a domů upaluje tak, jak se zpívá v jedné hovězí české písni, kterou nesnáší snad ještě víc než historická minima: "z podchodu jsem po čtyřech schody bral".

Doma pošteluje internetový přenos a třeští bulvy ještě víc. Dva rychlé góly rozloží pyšnou litvínovskou partu a to, co vidíme, je Plzeň vzor podzim 2012. Pohled je to skvostný a naděje, zahnaná někam do kouta, se rozcvičuje do dalších bojů.

Přítel Předseda jel přímo na místo činu. "Zatracenej klikaři" řekli jsme mu pak, když nám telefonicky popisoval, jak s přítomným Pavlem Horváthem plesal, jeden z těch, jejichž věrnost došla odměny.

Sladké bylo též sledovat bulení vyspělého litvínovského publika. Některé exempláře to dotáhly tak daleko, že zahleňovaly informační dálnici paranoidními tezemi o rozsáhlém spiknutí proti černožlutým fridolínům, jdoucím po linii Straka – Řezníček – Král. Jak bylo v půlce devadesátých let napsáno na pánském WC na filozofické fakultě UK, Celetná ulice, Praha 1: "V pozadí stojí velký Žid a tahá za drátky!" (asi splachuje, napsal pod to kdosi).

Takže jsme vzdor všemu očekávání dospěli do Údolí rozhodnutí. Mezi fanoušky, a konec konců i mezi hokejkami samotnými těší se oblibě fráze "urazit hokejového Boha". Že v sobotu k urážce došlo, je bez debaty. Ale ten starý a v podstatě milý, byť někdy nevyzpytatelný pán si nejspíš řekl: "už jsem se vás, pacholcí (i hokejový Bůh je zřejmě tak trochu Plzeňák, pozn.aut.), natejral dost, tak vám dám ještě jednu šanci. Ale jak si s ní naložíte, to už je jenom na vás."