Radek Diestler: Teď když máme, co jsme chtěli

Mimochodem, těch paralel je víc. I tehdy nám osud jako posledního domácího soupeře v základní části přihrál Zlín. Na obou stranách stálo několik hráčů, kteří se v neděli o dva roky později utkali zas. Na plzeňské paradoxně žádný útočník, jen čtyři beci: Hanzlík, Jeřábek, St. Pierre, Frolo. Tehdy i teď mezi oběma stranami osciloval miláček plzeňských tribun, Jeho Excelence Monsignore Turčan: jeho tehdejšího spřežence Součka odvál čas, ale nedělní sparingpartner Šindler ukázal se být důstojným nástupcem.

Tím ty paralely naštěstí končí. Tehdy jsme o gól vyhráli, teď naopak. Tehdy jsme dva dni předtím padli v Třinci 4:0, teď sice stejným poměrem, ale o dva dni později. Kdo v tom umí číst nějaká znamení, ať mi dá vědět, co vyčetl.

Mezi lidmi, kteří mají potřebu vyjadřovat se k hokeji ve virtuálu, bujely už pár dní spiklenecké teorie o řízeném pádu ze špičky, o příčinách téhož a o smyslu nedělní návštěvy svatostánku. Zvlášť, když o víkendu mocně nasněžilo a zápas je v televizi. Nechal jsem se tím trochu nahlodat, ale nakonec jsem jel. V nejhorším: kdypak se člověku poštěstí vidět zápas, kde možná nikdo nebude chtít vyhrát, ale někdo musí? Jak říká kolega Bezr, bývalý spoluvězeň z několika mediálních nápravně výchovných ústavů: jako známý příznivec pokleslých žánrů jsem prostě nemohl jinak.

Atmosféra v okolí byla ten večer potměšile rozverná. Už u vchodu. Senior v zelené vestě (k fenoménu Zelených vest více Foglar, J.: Dobrodružství v zemi nikoho, Praha 1969) hlaholil tam na známého, který si oplodňoval v turniketu lístek. „Tak co, dneska na prohru?“. Zachechtali se tomu jako dva chlípníci, když slyší vtip s erotickým podtextem.

Něco z toho se přeneslo i na trosky naší pravidelné sešlosti, opuštěné přáteli, kteří před hokejem ujeli na lyže. Zápas začal. Vampola vyhrál první buly a poslal puk dozadu na Jeřábka. „Už je melem!“ zařval přítel Kardiak nadšeně. Jeřabina přehrála na kolegu. „Všimněte si, že jim zatím nepučili puk,“ doplnila ho smějící se bestie o schod výš.

Postupně jsme ale tenor našich pravidelných plků a přípodoteků změnili, protože to, co nám silně kombinovaná sestava – jak se říkalo za první republiky – v modrém a bílém předváděla, na to se přinejmenším nechalo koukat. Celkem svižný hokej, pohledné momenty a šance – a některé, jako třeba Vampírův průjezd s tyčkou na konci, opravdu lahodné. I sporné situace a pohoršující verdikty pruhovaného kvarteta. Co nám tady vlastně chybí, povídám soukmenovci o přestávce před vchodem.

A to samé po druhé třetině, zpestřené nejméně dvěma pěknými sekvencemi. Za prvé, když Kratěna mrštil dotěrným Horákem o led jak pytlem krmné směsi. Za druhé, když Hanzlík nekompromisně vsítil na 3:1 ranou tvrdou, v ohni kalenou, pro něj netypickou.

Píšu to tu proto, abych proti přehršli znechucených komentářů, které se po zápase vynořily, zanechal alespoň marginální zmínku budoucím pokolením o tom, že dvě třetiny to opravdu byl zábavný, příjemný duel. Zato ta poslední! K jejímu popisu pomohu si suchou řečí textovek, přátelům do dalekých Dolomit posílaných.

20:20 - cas 48:18 Balastik v presilovce 3:2. Ocekavam serii oslabeni a vyrovnani.
20:25 - A uz je to tu, i bez oslabeni. Leska striela, Mazy pusta. Vsetko dobre pocul, vsetko dobre videl, rekl by Gabo Zelenay.
20:26 - A hned na to Honejsek 3:4. Ehm, ehm, chm, chm.
20:30 - Za stavu 3:5 odchazime predcasne do restaurace. Podobny napad ma rada spolutrpicich.

Kismet. Velmi sobecky jsem si přál, abychom nezačínali na MDŽ, přidělalo by mi to nepěkné logistické problémy (i když za ně víc než HC Škoda Plzeň může jistý Josef Laufer, ale to sem zas tak úplně nepatří). Tváří v tvář realitě mi to ale začalo být buřt. Dva dni uběhly, a přišlo poslední kolo. Velmi mi připomnělo finále základní části 2001-2, kdy se skoro na všech stadionech licitovalo o soupeře skoro do poslední minuty. My jsme na tom tehdy dost prodělali, ale to jen tak na okraj.

A teď je středa a je po všem. Máme, co jsme (asi doopravdy) chtěli. Žádný Prezidentský kýbl, žádný soupeř z předkola. Takže Litvínov. Není to nesnesitelný soupeř, ostatně jsem tu minule vykládal, že bych si ho – jak se říká v politickém newspeaku – dovedl představit. Je na co navazovat, je co vracet. Výchozí pozice jsou dost odlišné: na rozdíl od situace před dvěma lety dnes pravděpodobně nikdo krom zasvěcenců nejvyššího řádu neví, co si o škodováckém rozpoložení a perspektivách má myslet. Což nám možná může být ku prospěchu.

Nebo taky ne.