Radek Diestler: Posloucháte Větrník

Tenhle příběh - nebo spíš vzpomínka - se úzce vztahuje k rozhlasu. Rozhlasu jako fenoménu, rozhlasu jako médiu, a pak taky k rozhlasu českému, respektive československému. Protože v půlce července to bude čtyřicet let, kdy začal vysílat pořad Větrník, jedna z malých tuzemských radiolegend.

Když začínal, uváděl ho slogan "posloucháte Větrník, posloucháte rozhlasovou hudební diskotéku". Postupem času se změnil, tak jako struktura pořadu a jeho pachatelé. Neměnil se ale jeho smysl a poslání být jedním z mála oficiálních kanálů, kterým se k domácím katechumenům a novicům šířilo rockandrollové evangelium.

Kdo chce tu atmosféru uchopit, měl by si přečíst povídku "Láska k hudbě" od Honyho Hauberta, zpěváka skupiny Visací zámek. Moc lidí o ní neví, ale málokdo dokázal tak dobře a plasticky zachytit to mystérium bigbítu a jeho vnímání a objevování klukem na malém městě v rozvinutém Husákistánu. Ačkoli jsem o dvanáct let mladší, situace a pocity v ní zachycené jako by se týkaly i mne. V té povídce - abychom se zase vrátili zpátky k meritu věci - má příslušný part i Větrník. Autor připomíná některé obskurní součástky pořadu, jako byla chvilka rockové poezie, ale taky skutečnost, že se z něj dala nahrát celá alba, která by člověk jinak horko těžko honil za mastný peníz na burze, pokud tedy neměl příbuzného v zahraničí, staršího kamaráda napojeného na příslušné zdroje atd.

Když jsem s pořadem začal obcovat, vysílal se v neděli od desíti. Pak v osmdesátém osmém byla premiéra od půl desáté v pátek večer, což bylo praktické v časech, kdy se člověk ještě v pátek večer společensky nerealizoval a po hokeji chodil rovnou domů. Repríza pak proběhla v neděli od desíti, což bylo nesmírně výhodné v pozdější fázi, kdy už se člověk v pátek večer začal společensky realizovat. Mnoho pátků na sklonku osmdesátých let jsem se tedy o půl desáté připojil k rodinnému gramorádiu Tesla Oráč, osadil sobě ušiska sluchátky, a lačně vyčkával znělku.

Zde vsuvka. Měl vůbec znělku? Nebo proběhla jenom úvodní mantra, lety modifikovaná na "Posloucháte Větrník, pořad pro mladé příznivce rockové hudby"? Znělka byla totiž důležitý identifikační prvek. Obvykle se v ní využíval kus nějakého význačného dobového fláku a mám důvodné podezření, že ti, kdo si jej vymysleli, se vůbec nemazali s autorskými právy. A tak dodnes, když se řekne Triangel, naskočí pamětníkovi Blue Monday od New Order, díky Pionierskej lastovičke existuje nějaké povědomí o existenci nablblého souboru Bisquit a kdo si vzpomene na místní Folkrockfórum, tomu se název propojí s intrem od... no... schválně, kdo si to pamatujete.

Za těch pár let, co jsem Větrník pravidelně poslouchal, mne dost ovlivnil. Protože jsem se k přijímači připojil na konci osmdesátých let, ukul ze mě dočasně metalistu - metal se tam objevoval dost, najmě v českých blocích. Ale také jsem tam v několika ukázkách slyšel nahrávky z českého rockového pravěku, tehdy zcela nedostupné a obestřené nimbem něčeho, co bylo nějak spojené s tabuizovaným rokem šedesát osm. Dodnes přesně cítím tu atmosféru tajemna, která obestírala útržky z Města ER od Framus Five nebo písničku Deserted Alley od Blue Effectu. A taky mi otvírala oči v zahraničním rocku, i když v tomto punktu byl člověk i bez burz a kamarádů trochu zvýhodněn chytáním německé televize, zvláště hitparády Formel Eins na ARD. Slyšel jsem tam třeba poprvé U2, Pogues nebo Dead Kennedys - v druhém případě si jasně pamatuji, jak jsem se zaštětil, když píseň Kill The Poor moderatizátor uvedl jako "Zabij nezaměstnaného". Ježiš to bude kravina, mínil jsem, načež to Jello Biafra a spol. rozbalili, a bylo vymalováno. Jako tolikrát předtím i potom.

Vedlejším výstupem pořadu byla i řada gramodesek, která od půlky osmdesátiletých let trochu obohatila český rockandrollový gramo úhor. Tedy obohatila: zejména na třech LP samplerech by se dala docela dobře zobrazit dramaturgická předposranost jejich sestavovatelů a některé partikulární zájmy, které při jejím sestavování hrály roli. Objevovaly se tam především kapely, které byly a) prověřené, b) přípustné, c) neškodné. Postupem času však dramaturgie ediční řady propustila několik odvázanějších nahrávek, a tak se v jejím rámci mohl objevit i první český punkový singl. Byla to "Hymna šibeničních bratří" od Visacího zámku a je pěkné, jak nám ta kapela dnešním povídáním prolíná. Mimochodem: když jsme tu desku čtvrt století po jejím vydání ukazovali v našem hudebně zábavném okrašlovacím spolku, tedy v Muzeu a archivu populární hudby, a to v rámci výstavy o českém punku, koukali na ni mladiství čírovci jak ruský mužik na ikonostas.

Od 4. září 1989 se spojily česká relace Mikrofórum a její slovenská mutace Elán a vznikla tak stanice EM, první z mnoha pokusů o "veřejnoprávní" (i když tehdy se ten termín nepoužíval) vysílačku EM. Měla vysílat od tří do jedenácti a Větrník v ní měl vymezený prostor v úterý od osmi a v neděli od tří. Jen už nevím, co byla premiéra a co repríza. Formát přežil do nových časů a Větrník s ním, ale na začátku roku 1991 dodýchal na vejminku Radia Regina. Pokus o poslední oživení nepřežil dvě zkušební vysílání.

Pak se objevil na Radiu Golem a po jeho pádu a mnohaleté odmlce ožil na jiné vlnové délce, už jako jeden z mnoha. V podstatě je to hezký konec, protože zapadnout prachem by si pro svou pohnutou minulost nezasloužil. Ale mé srdce už u toho není.