Radek Diestler: O jednom novoročním snu a o Zlínu

Nemaje doma žádný snář, nechal jsem sen na neděli, že se vyloží sám, podle toho, jak dopadne klání s Kládnem v reálu. Jeho význam se však vyjevil ještě dřív, než jsem spatřil smělé kontury naší modlitebny. Situace velmi připomínala kreslený vtip Vladimíra Renčína, který se objevil v osmdesátém osmém roce v časopisu Mladý svět. Kluk se v něm vrátí ze školy a říká velmi pohoršeným rodičům „já za tu pětku fakt nemůžu! Když jsem šel na záchod, střílel Masaryk do dělníků, a když jsem se vrátil, už byl tatíček!“ A tak i já: když jsem jel do Plzně, byl Jaromír Jágr ještě vůdcem kladenského voje. Když jsem vystupoval na rodné hroudě, už si balil fidlátka na cestu za velkou louž a hokejová rodina tu stála zlomena bolem, asi jako národy monarchie nad rakví starého mocnáře ve filmu Jára Cimrman ležící, spící. Nakonec se ukázalo, že to nebylo tak horké a veličina se rozžehnala až v úterý: její nedělní absenci v Plzni některé zlé jazyky pohotově připodobnily k tzv. Čechmánkově rýmičce, kterou Roman občas dostával na konci století, když měl jet se Vsetínem do Plzně. Což jen dokazuje, jak jsme tady zlí a závistiví a vůbec hnusní.

Když už je řeč o Vsetínu. Za svou pohnutou fanouškovskou kariéru jsem se jen dvakrát nedostal na první pokus na svou značku. Poprvé 16. ledna 2000, v tom nezapomenutelném zápase, kdy nenáviděný Vsetín odjel zpráskán v poměru 7:0. Podruhé pak tuto neděli. Postranní schodiště u mého domovského sektoru bylo tak narvané, že jsem nejvýš docílil pozice vhodné pro uložení lahvového piva, méně pak pro sledování zápasu. O pauze se lid vyhrnul požívat ven, a tehdy jsem se dostal ke svým: člověk si přitom uvědomí, jak důležitým prvkem pro komplexní prožitek ze zápasu je stálá společnost okolo něj, jakož i její obligátní kydy.

Invaze svátečních fanoušků fixovaných na celebrity pak poskytla některým skalním materii k více či méně okázalému a povýšenému hudrování, které mělo ukázat zaslepenost těch prvních a ideovou pevnost těch druhých. Ale soudruzi! Trochu velkorysosti prosím. S takovými příznivci se to má jako s nádchou: chvíli znepříjemňuje život, a pak rychle odezní. Nehledě na to, že i mezi náplavami může se objevit zrno, které vyplaveno na úrodnou půdu svatostánku, vzklíčí a po čase zúrodní ochozy. Nevyzpytatelné jsou cesty Páně a fanouškovy též. Amen.

Celý špektákl pak byl stejně radostný jako ten před třinácti lety. Dobře, nebyla to taková totální smršť jako tehdy, kdy Vostřák provrtal už ve druhé minutě Pešata a zahájil vraždění neviňátek. Plzeňský rozjezd byl pomalý, a kladenští sirotci se první třetinu bili skvěle. Ale když pak Tomáš Vlasák rozšafně vyčkal se střelou a nekompromisně propálil Cikánka, navedl konečně zápas do žádoucích kolejí. A první desetiminutovka druhé třetiny, to byla čirá radost. Ty přesilovky, ty góly z nemožných úhlů! A hlavně ten kolotoč těsně před půlkou zápasu: to nebyl déšť střel, to byla průtrž mračen. Poslední třetina pak zaváněla trochu údržbou, myslím ale, že to přítomní přijali s pochopením.

Teď, v úterý večer, máme za sebou první porážku po měsíci. Viděl jsem dvě třetiny, včetné té druhé, nejobskurnější. Druhý gól Zlína, díky kterému neplatil ten náš, a hned na to vlastní gól, to je jedna z těch sod okolností, které život občas přináší. Zlín si ale body zasloužil, naše počínání oku nelahodilo.

Až na ortodoxní kverulanty to ale nikoho zvlášť nevzrušuje: na dohled poslední čtvrtiny základní části panuje v plzeňské fanouškovské obci stoický klid a nohy na stole. Naopak: jak zpívala skupina Vltava, „prohra může muži mnoho dát.“ Což bude doufám ve čtvrtek dokázáno.