Radek Diestler: Nesympatický Třinec hrál s otevřeným hledím

Prohra na nájezdy byla sice mrzutá, a bylo zjevné, že do buldozeru soupeřových obran z přelomu roku má škodovácký stroj poslední dni daleko. Pravda, Třinec ze čtvrtka nebyl tak úplně tím Třincem, jaký pamatujeme. Nesympatickým, ale hrajícím s otevřeným hledím. Jako by se schopným trenérem Turkem, který loni dělal ve Zlíně asistenta lidovému vypravěči Vlachovi (a mimochodem, kdysi kapitánem škodováckého dorostu), nasál kus beraní image. Ať už skrze pevnou obranu, nebo drobné chlívárničky leškovského typu, kterými pohříchu vynikal i mazlík českých sportovních žurnalistů, stojící momentálně v čele tabulky produktivity. Připočtěme k tomu vražedné brejky do naší obrany, která se dvakrát nepředvedla: jak už to tak bývá, ten obzvlášť žahavý vedl Martin Adamský, náš bývalý pilíř. A i když čas otupil ostří různých animozit, pořád to člověka zasahuje.

Na druhou stranu, pořád máme v čele vydatný náskok, soupeři se nijak nehrnou do jeho ukrajování, takže co. A je-li tohle drobná krize, pak možná přišla v pravý čas. Do play off, se kterou už můžeme směle počítat jako s hotovou věcí, zbývá dvanáct kol a měsíc a půl. V parametrech extraligy moře času.

Konec základní části se zračí i v tom, že si lid na tribunách začíná pomalu sortýrovat možné soupeře: tohohle bych bral, toho možná, toho ani omylem. V našem okruhu si Třinec stojí mezi vítanými: já s tím ale po čtvrtku úplně nesouzním. Starý Třinec byl kousavý, ale v podstatě čitelný, ten současný začíná být neprůhledný jak finanční toky. To už možná spíš ten Litvínov, se kterým nám bylo zápolit – se stejným výsledkem jako s Třincem – v neděli. Jeho postavení v tabulce, i bez injekcí z NHL, je na předsezónní prognózy nečekaně dobré, ale v jeho listu nevidím žádné trumfy. Tehdy měl na lavičce Kýhose, který je dokázal zjančit, a v brance Volkeho, kterému zrovna na Plzeň – navíc utavenou odpočtovou stíhačkou – vyšla jeho hvězdná hodina. Kdyby někoho zajímalo, co Volke dělá dnes, tak chytá v jednom z nejlegračnějších týmu pralesní ligy HC Most. Sic transit gloria mundi.

Apropó, odpočty. Ta temná, a zároveň skvělá kapitola moderní historie plzeňského hokeje se teď nečekaně opět objevila na tapetě. U příležitosti tisícího kola české extraligy vznikla anketa (zábavná a povýtce chvályhodná) o její největší momenty. Nebylo to úplně košer – do kulatého výročí se počítala pouze základní kola – ale budiž. Jedním z nich se staly právě odpočty: některým plzeňským fanouškům připadlo nespravedlivé, že za událost byl vyhlášen ten zářez, a ne následná vzpoura na ledě a únik z play out, všem Šulcům a Charouzům navzdory. Něco na tom je, ale lesk té události je přeci jen omezený: naše bolesti, naše radost, naše zážitky, jenže ne těch ostatních.

Že nakonec vyhrálo šest banánů Petra Čajánka Opavě, můžeme akceptovat. Je to pozoruhodný výkon: v plzeňské historii dokázal víc pouze svatý Miloslav Vinš, když ve druhé plzeňské ligové sezóně nasázel na podzim 1953 v zápase s Motorletem sedm kusů za duel. Zároveň ta volba nabízí úsměvnou vzpomínku na obskurní celky, které díky manažerským záchvatům lokálních zbohatlíků vytvářely kolorit extraligy těch let (ještě zábavnější kousky se v tomto ohledu odehrávaly o soutěž níž: kdo si pamatuje na Kralupy nebo Mělník v první lize, ví, o čem mluvím).

Při té příležitosti jsem si vzpomněl na to úplně první kolo. Protože jsem u toho byl a protože ten zápas poskytl plzeňskému fanouškovi rozhodně ne úžasný, ale přesto pozoruhodný zážitek. Úplně se vidím, jak co seschlý kmet vykládám skrz vyndavací chrup těm, co to budou ochotni poslouchat: „vy cucáci, to já pamatuju, jak jsme hráli s Jindřichovým Hradcem!“

Vidím to jako dnes. Stáli jsme s půlkou naší dnešní party na západě v dnešní dvě stě šestnáctce. Bylo 14. září 1993, nic jsme nečekali, plni hrůzných zážitků z předešlého ročníku, kdy nebýt rozdělení republiky a federální ligy, zahučeli bychom do pralesa mezi Mělník, Kralupy a podobnou elitu.

Vajgar Jindřichův Hradec byl z obdobného vrhu. V jeho modrožlutém dresu se toho dne ukázalo několik bývalých i pozdějších plzeňských akvizic. Za ty první jistí Rákosník a Hřeben (hodně chtěli našeho letitého brankáře Fűrbachera, ale nějak to neklaplo), za ty druhé nějaký Hudáček a Pácal. Ačkoli odepisováni, dali první gól a škodili do poslední třetiny, než je David Bruk definitivně zlomil. Den nato jsem se poprvé v životě vypravil do města Děčín, což mi následně změnilo život, ale to už sem opravdu nepatří.

Necelých dvacet let poté, bohudíky s úplně jinými starostmi, vyhlížíme tým, se kterým jsme se utkali v padesátém kole české extraligy. Byla to – ve své plzeňské ligové premiéře – Slavie. Tehdejší výsledek 1:1 je vzhledem k současnému hracímu systému neopakovatelný. Taky jsem tam byl: vzhledem k povaze toho duelu doufám, že se to duchamorné představení opakovat nebude a že to v pátek roztočíme, drahoušci.