Radek Diestler: Klub osamělých srdcí seržanta Steinera

Bylo to před dvaceti lety. It was twenty years ago today, jak se zpívá na začátku nejlepší desky v historii populární hudby. Na úsvitu nové doby, v prvních měsících samostatného státu, došlo v Plzni k jedné události. Tehdy se jevila jako velice nenápadná, záhy však dost ovlivnila niveau určité části života ve městě a následky - jen s mírnou nadsázkou řečeno - neseme dodnes.

Někdy v prvních dnech a týdnech roku 1993 totiž v Prokopově ulici, zhruba na půl cesty mezi Komorním divadlem a železničním viaduktem, otevřel tlamu Bílej medvěd. Rockový bar, první svého druhu v Plzni, zařízení, které změnilo mapu a povahu městské restaurační sítě. Průkopnická "hospoda s hudbou" otevřená hluboko přes půlnoc, která ukázala cestu mnoha následníkům.

No a co má být, řeknete si. Co je na tom tak světoborného? Dnes nic. Ale tehdy! Osvěžoven, kde se dala horečka sobotní i jiných nocí prodloužit až do kuropění, bylo na mapě města pět a půl, spíš půl než pět. Ale najednou tady bylo, jelo celý týden a hrál se v něm permanentně a nahlas bigbít, což tehdy přeci jen ještě mělo šmak něčeho mírně extravagantního, když už ne podvratného (tenhle atribut rock'n'rollu už se tehdy jevil poněkud vyvanulým).

Samozřejmě se nedá říci, že by byl úplně první a úplně ojedinělý. Podobně liberální otvírací dobu mělo několik zařízení, které buď přežily z období zahnívajícího socialismu, nebo se otevřely v prvních letech neomezených možností. Bylo jich ale směšně málo a zdaleka nenabízely takovou hudební menáž. Kdo vlastní mimořádně cennou dobovou publikaci Průvodce plzeňským pohostinstvím, může si o tom udělat plastickou představu. Možná jediný podnik, který s ním snesl srovnání, bylo Kábéčko, mýty opředený bar ve Smetanově ulici, který ale zhruba po roce fungování dojel - mimo jiné na nerudnou partaj v domě, v čemž nebyl bohužel první ani poslední - a dost nespravedlivě se na něj zapomnělo.

Jistě, byla tu Lampa, která by řekněme splňovala oba parametry. Jenže to byl hudební klub s živými produkcemi, od kterého se takový servis tak nějak očekává, a navíc ji trochu handicapovala poloha mimo centrum. Medvěd byla Hospoda - novátorská, jasně vyprofilovaná, dobře dostupná. A to bylo základním kamenem jeho úspěchu.

Dost mne překvapilo, když se dnes jako rok jeho založení uvádí dvaadevadesátý. Shodou okolností se mi přes rodinné konexe povedlo udělat s jeho zakladatelem Richardem Steinerem krátce po otvíračce rozhovor (nikdy nevyšel, ale rukopis bych možná ještě někde vyhrabal) pro fanzin, ze kterého se pak vyklubal známý časopis. Stalo se tak v únoru devadesát tři a jestli měl tehdy Medvěd otevřeno měsíc, tak to bylo moc.

Věhlas nového baru se šířil rychle a brzy tam bylo neskutečně narváno. Pořád. I když po pár měsících přibyla zahrádka, další medvědí trumf. Pamětníci si vybavují ohulenou aparaturu (geniální trik na zvýšení konzumace) a mimořádně pestrou klientelu. "V tom měl Medvěd velké kouzlo, chodili tam kravaťáci, holky, studenti, rockeři, hrozně široké spektrum hostů. Když jsi někoho chtěl potkat, našel jsi ho tam," vzpomínal jeden z jeho nejschopnějších následníků a pozdějších konkurentů. Dnes se to možná zdá úsměvné, ale považme, že se tohle všechno dělo v době, kdy nebylo sociálních sítí, ba internetu vůbec, a mobilní telefony o rozměrech polních lopatek třímalo leda pár podnikatelů první generace a protagonisté hovadného českého filmu Kanárská spojka. Vědět, kde koho potkáte, bylo důležité.

Během několika měsíců si Medvěd vybudoval obrovskou popularitu, kterou neztratil ani tehdy, když podobných náleven, Medvědem inspirovaných, stálo v Plzni deset až patnáct, spíše v centru, občas na periferii. Pár let nato jsem se pokoušel oživit jejich posloupnost. Jako dvojka mi vycházela Džungle, zcela zapomenutá a dost prokletá palírna naproti východu z podchodu u autobusového nádraží. Jako trojka pak Černý racek, ležící na místě bufetu tak drahého mnoha škodováckým generacím. Tyhle dvě to stoprocentně stihly ještě v třiadevadesátém. A pak se s čilými následníky roztrhl pytel.

Zlatá éra Medvěda skončila hádám někdy na prahu druhé poloviny dekády. V následujících letech podnik prošel několika proměnami a funguje dodnes. A i když samozřejmě zdaleka nehraje v plzeňském restauračním orchestru ten part jako tehdy, prvenství, průkopnictví a úlohu výrazného tvůrce dobového koloritu Plzně raných devadesátých let - doby zvlčilé, ale kouzelné - mu nikdo neodpáře.

Čtěte také