Radek Diestler: Když v ráji pršelo
Když ten den jedu do Plzně, je obloha ještě skoro bez mraků. Ale čím víc se blížím, tím silněji se zatahuje. Kýčovitá kulisa předehry k Armageddonu. Když pak jdu po obvyklé trase přes šraňky u zastávky, kolem Masny a z malé haly ke svatostánku, začne krápat.
O necelou hodinu později, když se vyhrneme o přestávce ven, leje jak z konve a přátelé dýmu se štosují pod střechou. To už za sebou máme prvních dvacet minut rozhodující řeže. Jsme napnutí, ale v jádru dobře naladění: Slovákova rána na 1:0 přišla v pravou chvíli a její estetická hodnota byla vysoká.
Jenže pak se vrátíme, začne druhá třetina a s ní, jako už tolikrát předtím, spadne Škodovce řemen. Pak se puk od Frola vydá vzhůru a podivnou trajektorií udeří do kostky nad ledem. "Kdyby tam byla ta stará," praví soukmenovec, "tak by jí netrefil". Máme ale staženo. Jestli Litvínov v něčem celou sérii dominoval, tak to byly přesilovky. Potvrdí to vzápětí: ve Skleničkovi jsem se hrubě sekl, neprasil a hrál, soupeři prospíval. A teď vyrovnal. Krátce na to jde Litvínov do tří a máme staženo zas, protože neproměnit ji, nevím. Ale Kovář se ukázal jako "pravý muž zkušený". "Kleká si! Francouz si kleká! Nahoru!", řval někdo vedle jak nepříčetný a Kovárna jako by ho poslechla. Klíčový moment číslo jedna.
Litvínov pak v další přesilovce srovnal. Co se dělo pak, vyvolalo nejhorší démony předkola play off 2011, kdy nás Minář zařízl v druhém zápase v Litvínově a Hribík v posledním dodělal. Konečně, druhý zmíněný tu zase strašil s dalším miláčkem ochozů Franěm. Zákrok Hollwega na Gulu, no budiž. Pět plus do konce jsme v tu chvíli vnímali jako – jak říkal dr. Král při odpočtech – výplod chorého mozku, ale asi by si to Fraňo obhájil. Ale vyloučení Kašpaříka za Martynkovo divadélko, to byl bohapustý zářez. Mohlo to vypadat jako kompenzace předchozího dvojnásobného oslabení. Ale ksakru, 5 na 3 ve dvou minutách a v pěti je hooodně velkej rozdíl. Stalo se, co se stát muselo. Litvínov vedl, s davem cloumala stejná křivda jako v únoru 2011 a o přestávce byly venku slyšet návrhy na takové zhanobení nenáviděného pruhatce, že by je nevymyslel ani Juraj Červeňák do svých románů o Kornelu Báthorym a válce s Turkem.
Klíčový moment číslo dva. Tomáš Vlasák mohl sehrát roli tragické postavy série. Jeho zdravotní lapálie jsou veřejné tajemství, všichni viděli, jak dře, nedalo se mu říci křivé slovo, ale trápil se ukrutně. Přesunem do třetí lajny rozkvetl. Minutu po vhazování vybojuje puk, pošle ho na branku. Byl to Dvořák, kdo ho přistrčil Kašpaříkovi? Ať už kdokoli, Kašpařík ho ruče flákl do branky a srovnal, dost brzy nato, abychom se nezačali rozkládat. "Teď jseš konečně zaplacenej", hulákal kolega, který pro něj celé měsíce neměl dobrého slova.
Pak nás podržel Mazanec při Martynkově nájezdu. Klíčový moment číslo tři. Minuty běžely, nervy pochodovaly. A pak Slovák napřáhl od modré a stadion se vykoupal – až na černožlutou nudli proti nám – v čiré extázi.
Konec v sobě měl trochu zvrhlé ironie. Bylo pikantní, že ausgerechnet nejnesympatičtější člen ropákovské menažérie Trávníček byl ten, kdo poslal litvínovské naděje na zvrat kolmo dolů. Dvě minuty Zemanovi na samém konci, to už jsem od rozhodčích vnímal jako decentní bonus ve stylu "dáváme od vás ruce pryč a přebíháme na stranu vítězů". Tady – ale jenom tady – jsem chápal litvínovskou frustraci. Jinak opravdu nevím, na co si – od asistenta Jeřábka po některé vybrané exempláře na fóru na klubových stránkách – stěžovali. Fakt ne.
A pak už byl konec a pohled na rozzářené kukuče na obrazovce a kolem byl neskutečně dojemný. A pak jsme šli ven, a jak říká Nick Hornby, mohli jsme to konečně trochu přehnat s pitím (kecám, už bylo pozdě). Už nepršelo.
Takže semifinále. Slavie. No dobrá. Těžký soupeř, strašně těžký. Třikrát nás v sezóně porazil a jejich pahnusný, ale účelný a přímočarý hokej nám nesedí snad nejvíc z celé extraligy. Růžička, ať se nám některé jeho projevy eklují, je mistr svého oboru. Na rozdíl od minulé série před čtyřmi lety se zdá, že jim z nemrcoucha Furcha vyrostl brankář. Můžeme očekávat odpornou mediální masírku ve prospěch posledního pozůstalého týmu až z Prahy. Ale jdeme do série jako outsider a to může být možná výhoda.
Už tak to je – se všemi hrůzami, které jsme v ní zažili – prima sezóna. Může být ale ještě lepší.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
