Radek Diestler: Kdo chce prezidentský pohár?

Nedělní zápas s Budějovicemi byl v určitých ohledech typický jako – přirovnání docení pravda spíše starší ročníky – hrdinové budovatelských filmů. Na jedné straně tým, který má v podstatě své jisté, na druhé soupeř, který nemá co ztratit, jen okovy předkola play off. Počínání prvního je diktováno především úsilím nezranit se. Ten druhý naopak bojuje s odhodláním hodným Party brusiče Karhana v závodě o to, který zlepšovatelský kolektiv nejrychleji vybrousí pístní čep.

Když už jsme u budovatelských filmů, podržme se ještě chvíli jejich dikce. Ano, jsme pořád první. Ano, ve čtvrtfinále budeme skoro určitě začínat doma. Ale to nám, soudruzi, nemůže zastírat některé nešvary, nad kterými, soudruzi, nemůžeme přivírat oči! Protože jinak, soudruzi, jinak nám nějaká výhoda domácího startu bude platná jak mrtvýmu zimník!

Bohužel se opět ukázalo, že jak soupeř nasadí pahokej slávisticko – brněnského vrhu, uvrhne domácí pány zhusta v bezradnost a jalovost, jejich tlak je matný a šance chabé. Takové zápasy pak končí o gól, povýtce umrněný – konečně to, co jsme viděli, mi silně připomnělo loňské dvojí 0:1 s Brnem. Je ale zajímavé, a mluví to proti mému pocitu, že ausgerechnet v Brně se s tím dokázali před týdnem docela vypořádat, a nebýt podivných verdiktů strašlivé dvojky Homola Husička, dopadl by zápas jinak.

Ad podivné verdikty: ta posunutá branka, která nám v neděli osm vteřin před koncem vynesla trestné střílení a srovnání, mne emočně vykolejila. Pochopte, vysoce sporný okamžik, který ovlivní zápas, a MY z toho máme prospěch? Kdyby konečně vylezlo slunce, kdyby z nejslavnější plzeňské proluky znenadání vyrašil Dům hrůzy u Radbuzy v původním znění, nebo kdyby se Rocker na Hradě omluvil všem rockerům této země, že svým působením uvádí jejich stav v posměch, divil bych se míň. Naprosto ale nepochybuji, že písknout tohle Mikula proti nám, řveme ještě v pondělí večer. Tudíž jsem naprosto chápal emoční hárání soupeřových fans.

Tohle polevování k samému závěru základní části, když už je play off v kabeli, probíhalo v Plzni jednu chvíli opakovaně. Za velké trojletky Marka Sýkory na konci století se Keramika dvakrát existenčně zajistila čtyři, respektive pět kol před koncem. V tu chvíli bodovod takřka vyschnul a fanoušek doma sledoval dehonestující plichty s Opavou. Pravda, měli jsme za sebou nevalnou půlku devadesátých let, takže nám to zas tak nevadilo.

Týden před koncem tedy není nic jisté, ani podoba desítky, která půjde dál, ani soupiska předkola, ani kdo s kým jak a za kolik. Na čtvrtfinále můžeme opravdu nafasovat kohokoli, snad s výjimkou Slavie a Zlína, což je vcelku dobrá deviza. Mně by nebylo proti mysli – i přes to, co jsem viděl – repete s Budějovicemi. Možná bych nebyl úplně proti – všímáte si, jak opatrná slova volím? – Kladnu a v jádru ani proti Litvínovu. V obou případech je navíc co vracet.