Radek Diestler: Jak na nový rok, tak do konce sezóny

I když, co si pamatuji, povánoční mače obvykle za mnoho nestály. Vybavuji si jeden s Kladnem, někdy na začátku tisíciletí, kdy jsem za cenu nemalých obětí a takřka s jazykem na hubertusu dorazil na hokej, kterému by nejlépe slušel přídomek vláčný. Oba týmy působily, jako by to opravdu brutálně přehnaly se salátem a poslední degustace proběhla ještě v šatně. A takové zápasy patřily tehdy k těm obvyklejším.

Na druhou stranu bývá vánoční odloučení příležitostí k prověrce fanouškova charakteru a oddanosti. Zvláště, je-li rodinnými příslušníky odsunut do Sudet, do oblastí, kde se hustota osídlení limitně blíží nule. Není-li na rodinné základně televize, může se přistihnout, kterak kráčí setmělým údolím, kde rozbitou silnici lemuje les, případně ruiny po předchozích odsunech, a přes cestu přebíhá různá zvěř. Po pěti kilometrech v tmách dorazí na křižovatku, na níž ve stínech stojí krčma, model Hospoda Jamajka. V ní nikdo. Jen v přítmí za barem se ozve...

...„tak vy ste fakt dorazil na Kometů?“ (nacházíme se totiž nedaleko sportovního areálu, kterému domorodci říkají Malé Brno).

Fanoušek by sice toto tvrzení mohl napadnout, nicméně pokývne, posadí se proti magickému oku sportovního kanálu a jeho tvář vyzařuje napjaté soustředění.

Tímto oslím mostem jsem se konečně dostal k meritu věci. Takové zápasy, jako ten s Brnem, jsou odměnou za citové investice, jakou je ta výše popsaná. Ačkoli nemá smysl mluvit o komplexu Kometa – to je dobré leda pro ty, co nevidí za poslední play off – nepříjemnost tohoto soupeře je zjevná. Osmadvacátého prosince působil, jako by to – budu se opakovat, ale budiž – přehnal se salátem. Ani tradiční brněnské čuňačinky, v žargonu televizních mužů bojovnost na hranici sebeobětování, neměly obvyklou šťávu. Zlatým hřebem zápasu byl nástup do druhé třetiny, navozený výrokem jednoho z komentátorů „Kometa už může být jen lepší, protože horší už to snad být nemůže“. Že ne? Jak s oblibou říká přítel Předseda, vodili si je tam jak medvědy. A o gólu jako ten na 3:0 říkáme, že nesmí chybět v sestřihu z celé sezóny, pokud se tedy konečně bude nějaký dělat. A i když v poslední třetině synové Štatlu začali mírně škodit, jejich úsilí lze opsat společně s Ká Há Máchou slovy „dalekáť do Plzně cesta má, marné po bodech volání.“ Tímto se olouvám Adamu Svobodovi za pochybnosti minule projevené, v posledních zápasech nejsou na místě.

Teď, když už je po všem, můžeme říci, že jsme zažili nejlepší plzeňskou vánoční sérii v historii české extraligy. Loni Indiány den před Silvestrem přejel Třinec (že mu pak sebrali body, je druhá věc) a se Zlínem se tahali až do nájezdů. V sezóně prezidentského kýble nechali jeden bod v Liberci. Rok předtím půjčili jeden Slavii a hned po novém roce je – s trochou pomoci jistého Robina Šíra – porazilo Znojmo. Vánoční prázdniny za Doktora byly pak věrným obrazem sezón za Doktora jako celku a výtěr od Karlových Varů na Štěpána 2004 v poměru 8:1 nechť slouží jako memento, co jsme taky tehdy museli zažívat. Za Doktorových předchůdců to nebývalo lepší.

Kvalitu letošní – respektive loňské – série navíc povyšuje složení soupeřů. Sparta se sice pořád plácá ve spodní polovině tabulky (a dobře jí tak), v prosinci však vyhrála pět zápasů za sebou. Vítězství, byť těsné, se pak jeví ve zcela jiném světle a je hezké, že jsme skromnou hřivnou přispěli k jejímu udržení na dostřel Vsetín Cupu. Sestřel Komety, i když ten den notně jalové, se cení kdykoli. A Chomutov, ačkoli jeho usilování v soutěži začíná flagrantně připomínat Ústí nad Labem ze sezóny 2007-08, se tu minule ukázal jako tým nevyzpytatelný. Jak jsem ex post viděl, v zápase bylo několik momentů, které mohly zvrátit tok událostí zcela opačným směrem a vysoké skóre je trochu zavádějící.

Vstupuji tedy do nového roku optimisticky naladěn, a stejně tak jako ten vrchní číšník z Mužů v offsidu, růžolící a blažen. A nemusí platit „jak na Nový rok, tak po celý rok“, stačí mi „jak na nový rok, tak do konce sezóny“.

Příště mimo jiné i o tom, co se mi na Nový rok zdálo.