Radek Diestler: Festival odskakujících puků

Člověk to mohl tak trochu tušit předem. Bylo sneseno mnoho důkazů, že zápasy se Slavií jsou na pohled ohavné, enervující, a obvykle špatně končí. Právě při utkáních s bandou dona Rosé jsme nejčastěji svědky festivalu odskakujících puků, nesmyslných tečí a odrazů, hokejek zlomených při střele z exkluzivní pozice, vyhození při oslabení zachycených špičkou hokejky neb brusle soupeře, a velmi přiboudlých gólů. Lidé okolo nás vyjadřují různými způsoby duševní pohnutí (v šestinedělí, dodají příznivci klasického díla české literatury) a nejčastější výkřiky variují tyto základní teze:

„Ne!“
„To už snad není možný!“
„Co VÍC byste ještě chtěli!“
„Nic, rozumíš, nic jim tam dneska nespadne!“
„Jim (míněno soupeři, pozn.aut.) by se ten puk takhle blbě neodrazil!“
„Je to marný!“

(Některé výroky samozřejmě nelze na webu veřejnoprávního média publikovat. Jak ale jednou pravil nestor české hudební publicistiky Jiří Černý, „mezi branci jsou denně frekventované“. Z méně obvyklých projevů, které jsem ten večer zaregistroval, vyjímám tento „To už není ani statisticky možný, aby ten Hanzlík zase trefil prvního před sebou!“, pronášený jakýmsi pánem nade mnou skorem při každé úsilovce).

K nedobrému rozpoložení přispěla ještě jedna věc. Okolnostmi jsem byl donucen sedět v sektoru vedle slávistického tzv. kotle a disonantní vřeštění nedospělých hrdel mne trýznilo jako zlý duch premiéra Mugabeho (toto zdánlivě nesmyslné přirovnání má zcela racionální jádro. 15. srpna 2001 jsem v Lidových novinách četl článek, ve kterém vypráskaný představitel státu Zimbabwe vykládal, cituji, „že jej po nocích trýzní zlý duch a vyčítá mu zradu revolučních ideálů“. V určitých kruzích se tento výrok stal vpravdě kultovním).

Myslím, že duel nejlépe charakterizovalo rezignované mávnutí rukou Tomáše Vlasáka poté, co dal sedmdesát vteřin před koncem gól na 2:3. Bylo v něm úplně všechno, mizérie toho večera a mizérie posledních zápasů jako takových.

Bohužel, přesně to, co zde nacvičovala v pátek Slavie, nám budou nejspíš předvádět soupeři po základní části. Páteční polízanice byla vlastně taková demoverze play off, a vypadalo to, jako kdybychom i letos nevěděli, co si s tímhle příšerným, ale účelným hokejem počít.

Pořád doufám, že ta bezradnost souvisí spíš s posledními prohranými zápasy. A pořád si opakuji, že lepší chytit hnačku v lednu než v březnu. Doufám, že víkend ukáže, že tenhle divný čas, první plesová sezóna po mnoha letech, končí. Protože na kom se ještě chytit, než na spolcích, které dlí (nebo tlí, jak je ctěná libost) v přízemí tabulky, a které by tam taky měly zůstat. Oba.