Radek Diestler: Černá, kulatá, s dírou uprostřed

Bývaly časy, kdy mě platili za psaní o hudbě. Nebylo to nijak skvěle honorované, ale zábavné rozhodně. K téhle profesi patřily různé rituály. Jedním z nich byly zahraniční hudební magazíny, dovážené přáteli, kteří za nás viděli svět. Na rozdíl od jiných mi zůstal dodnes: ačkoli si člověk ten který titul může koupit v naší milené otčině, případně stáhnout z internetu, přesto obtěžuje kamarády, protože dovezený rovná se vzácnější. Pravděpodobně se jedná o nějaký mentální zmrazek z období socialismu. Díky němu pak občas přicházejí esemesky ve znění: „uz pul hodiny lezeme na Heathrow s trafikantem po staflich a hledame to tvoje Mojo“ (Mojo je anglický měsíčník, který mi svým mírně konzervativním hudebním naturelem vyhovuje nejvíc).

Proč o tom mluvím? Lednové číslo zmíněného listu přineslo p.t. čtenáři shrnutí toho, co se za uplynulý rok v popovém polosvětě událo. Nahrávky, postavy, trendy, všechno pěkně pohromadě. Většině nahrávek a postav dá člověk tak rok, maximálně dva, ale trend roku je mimořádně zajímavý. Je jím totiž návrat vinylové desky. Jasně, nemáme rok 1975, kdy se prodalo 91 a půl milionu nosičů, píše se tam. Ale trh s vinyly je na vzestupu: oproti loňsku stouply prodeje v Anglii o 40%. A přitom to není tak dávno, co byl vinylům vystrojen funus. Jak daleko jsou ty časy? Deset, patnáct let? Tehdy se zdálo, že kompaktní disky a DAT kazety pošlou vinylové desky na smetiště dějin. Když pak přišly komprimované zvukové soubory, vypadalo to jako rána z milosti. Dodnes si pamatuji obrovské výprodeje v půlce devadesátých let, kdy se licenční vydání zahraničních desek, o kterých jsme si pět let předtím mohli nechat zdát, prodávaly za kilo a české desky za dvacku (v Plzni to bylo, jestli mne paměť neklame, u Hvězdy: a zároveň mne napadá - co vlastně skončilo dřív? To kino, nebo ten krám s hudbou?)

Jenže přesně jako v té poučce o revoluci, která požírá sama sebe, požrala se i nástupnická hudební média. DATka se ukázala jako naprostá slepá ulička, mp trojky zničily CD, a pak se ukázalo, že vinyl má něco, co ostatní ne. Totiž obrovský nostalgický potenciál.

Vinyl měl speciální aroma. Vyžadoval jiné nakládání s časem: zatímco k CD se člověk nemusel zvedat hodinu, tady to musel provést obvykle za dvacet minut, a v mezičase už neměl pokdy tříštit pozornost. Tudíž i hudbu vnímal obvykle pozorněji. Vinyl vůbec vedl k jinému vnímání hudby: z tohohle vrhu pochází zcela zapomenuté umění hádat se v hospodě celý večer, jestli měla být na začátku B strany desky tahle písnička nebo jiná, jak mají jít písničky na desce za sebou, co je nejlepší otvírák na albu té které kapely a podobně. Ano, taky jsem byl takový – a kdybyste se mě ptali na to poslední, tak nejlepší otvírák je jednoznačně Whole Lotta Love na dvojce Led Zeppelin, bez debaty a bez konkurence.

Vinylová budoucnost|foto: Daniel Ullrich

A pak nejdůležitější prvek kouzla vinylové desky, totiž obal. Žádný hudební nosič nenabízel tolik zábavy a prostoru pro rozvinutí kreativního ducha. Booklet CDčka umožňoval tak leda měnit obálku podle toho, jak si ho člověk poskládal do krabičky. Ale kouzlu, která nabízely obaly vinylů, se to nevyrovnalo ani trochu. Každý, kdo to prožil, má svůj favorizovaný. Ten můj je Stand Up, slavné – a úžasné - druhé album od Jethro Tull. Člověk uchopil otvírací obal, otevřel, a papírové figurky členů kapely povstaly jak v leporelu. Neznám nikoho, kdo jim to nesežral i s navijákem.

Obal navíc nabízel velkou plochu a opravdoví mistři toho dokázali využít. Některé obálky – a to i české – dodnes obstojí jako samostatný artefakt. I když už člověk doma nemá gramofon, může si ji pověsit na zeď nebo někam opřít a ona splní dekorativní funkci na sto procent.

Vinyly|foto: Jakub Krásný

Všechny tyhle vzpomínky živí nostalgický potenciál vinylových desek. A právě on vynesl vinyl zpátky do obecného povědomí. Není to žádná revoluce, nic světoborného. Jenom příjemný návrat části světa, který jsme důvěrně znali a který načas zmizel. Jak se ale ukázalo, nezmizel úplně – a možná ještě překvapí.