Přání po čapkovsku

Památník Karla Čapka na Strži nedaleko Dobříše je místem, které nutí k přemýšlení. Sotva tam vstoupíte, obklopí vás něco podobného - jako když se ocitnete v chrámu. On je to myšlenkový chrám! Kdybyste tu expozici prošli tisíckrát, vždycky najdete něco zajímavého a stále aktuálního. Kdo vstoupil přes práh někdejšího letního sídla manželů Čapkových jednou, vtáhne ho ta atmosféra a téměř přikáže: přijď brzy zas znovu! Znalec literatury Mgr. Jiří
Hlobil, dnes manažér Západočeské galerie v Plzni, sem dlouhá léta jako profesor gymnázia vodil své studenty. Dokonce přišel i s nápadem, že si zahraje na Karla Čapka a ředitelka památníku Kristina Váňová na Olgu Scheinpflugovou. Tak manželská dvojice přivítala studenty jako své hosty, provedla je domem i zahradou, podala zasvěcený výklad a nevyhnula se ani otázkám ryze osobním. V sobotu přijel magistr Hlobil na Strž s plzeňským souborem středověké hudby, který se jmenuje Gutta, v češtině tedy Kapka. Dvě učitelky hudby, jedna angličtiny a ve čtveřici jediný muž technického zaměření, ale s hlasem, jaký by přivítala velká scéna. Přijeli s kytarou, houslemi, zobcovou flétničkou, řadou nástrojů, z nichž opravdu zazněl středověk a také s vtipnými, překvapivými převleky. Tenhle soubor založila už před osmi léty Bedřiška Koželuhová, vedoucí dětského plzeňského sboru, s tváří madony, vzhledem manekýnky a s hlasem jako zvon. Jiří Hlobil pro hosty předvánočního večera u kamen v Památníku Karla Čapka připravil pásmo slova a hudby. Hrálo a zpívalo se hned vedle Čapkovy pracovny. Kdyby tu byl s námi, jistě by měl radost.

Památník Karla Čapka na Strži|foto: Alima Martinová

Vždycky když se blížily Vánoce, měli bratři Čapkové ve zvyku hrát si na děti, naškrábat psaníčka s výčtem očekávaných dárků na pokračování, podstrkovat si je a oslovovat se "Milý Ježíšku". Josef na příklad psal: "Já bych chtěl dostat kalhoty manžestrový, barvy na malování, podvlékačky trikový, pěkný paraple, dopisní obálky s mou adresou a taky Smržovy Dějiny květin. Pak bych chtěl pokoj lidem dobré vůle a aby mi zaplatili všichni, co jsou mně dlužni. To stačí. Josef." Karel také zkoušel bratrovu štědrost. "Milý Ježíšku, chci balvany pod stromy, kanárky, andulky a zlatý rybičky, Illustrierte Kulturanweisung od Stengera a Rottera, pak vřes Eriku, radírovací gumu a měkkou tužku, maximální a minimální teploměr a tak dále. A taky mír a pokoj lidem dobré vůle. To si přeje Karel." Dlužno říct, že ta přáníčka měla dětské řazení bez ladu a skladu a úplně přehlížela interpunkci, byla bez čárek, jen s jednou tečkou na konci. Být mezi námi - co by si asi na ty lístečky napsali dnes?

Já myslím, že by si přáli asi toto: "Milý Ježíšku, dej celé této zemi víc víry v poctivost. Aby lidé měli proč víc věřit politikům, policistům, justici a úřadům. I výrobcům a obchodníkům se vším možným. Také nedopusť, aby se museli pořád divit. Odhalením kdo je kdo, rozsudkům, které si protiřečí i nedomyšleným zákonům, ze kterých přímo čiší úspěšná lobby.
Vždyť jsme vlastně všichni věřiteli. Půjčili jsme státu své představy a euforii a to nikdo nesmí zašantročit jako peníze ze zkrachovalých firem a bank. To nám dej, Ježíšku."

Ježíšek|foto: Lucie Seifertová

No ano, mnoho aktuálních myšlenek byste našli v Památníku Karla Čapka na Strži. Třeba tady: Jen malí lidé se perou o prestiž. Velcí ji mají. Nebo: Loajálnost se nezačíná poměrem ke státu, nýbrž poměrem k člověku. To je sám základ vší politiky a důležitější vyhlášení lidských práv než sebelepší ústava.