Povodně

16. srpen 2010
Publicistika

Náhlé přívalové deště, krupobití u urputné lijavce, kdy neškodné potoky se během minut rozvodní tak, že zpustoší celou obec. To dříve nebývalo, divíme se. A hledáme příčiny a viníky - kdo za to může? Tu otázku si položil také Ondřej Vaculík.

Naše životy jsou příliš krátké na to, abychom s povodněmi mohli mít dlouhodobější osobní zkušenost. Proto je pokládáme za živelnou pohromu současné doby, protože v dětství přeci takové nebyly. Řádění přírodních živlů někteří připisují klimatickým změnám, které zavinil člověk, jiní špatnému hospodaření s půdou a jiní se obávají, že je to hněv vyšších mocností. Nic z toho ovšem nemůžeme úplně vyloučit, například hydrogeologové potvrdí, že těžké traktory na polích soustavně válcují podloží, pluhy kypří zem jen do hloubky 50 centimetrů, takže propustnost zeminy se snižuje. Přes všechny přívalové deště vod v přírodě spíše ubývá, protože dešťová voda rychle odtéká.

Když se ale člověk začte do kterékoliv obecní kroniky, záhy v její historii narazí na povodeň. Zjistí, že místní i rozsáhlejší povodně pustošily obce a mařily lidské životy poměrně často, kroupy utloukly úrodu, pak přišel hladomor. Jako příklad cituji z jedné klášterní kroniky: „2. srpna 1745. Odpoledne toho dne se náhle setmělo a s hřímáním začaly padat kroupy veliké jako vlašské ořechy. Pak se spustil takový liják, že se zdálo, jako by se protrhlo nebe. Do údolí se valily ze všech stran proudy vody, domy na náměstíčku byly tak zaplaveny, že jejich obyvatelé museli utéci na půdu. Vyhlíželi z hořejších pater zdvíhajíce ruce nad hlavu, křičíce a prosíce s pláčem o pomoc, leč nikdo nemohl pomoci.“ Konec citátu. A přitom v sousedním městě o žádné povodni neměli ani tušení. Popis úplně aktuální.

Povodně - Jánská na Děčínsku

Ve Hředlích na Berounsku, kudy protéká jen malinký potůček, přišla 25. května 1872 povodeň, kdy voda v obci vystoupila do výše statného muže. Několik obyvatel utonulo, asi pět lidí se jen zázrakem zachránilo v koruně stromu, který pak jako památný o sto třicet let později vzala nečekaná velká voda.

Po takové četbě člověku dojde nejen proč naši předkové nic nestavěli na záplavovém území, ale také že v druhé polovině 20. století jsme co se týká povodní měli prostě jen štěstí. A pyšně a mylně si mysleli, jak jsme jednou pro vždy povodňové vody dokázali spoutat hrázemi do regulovaných koryt. Povodně budou, protože vždycky byly. Jak ale na ně budeme připraveni, je jenom na nás.

autor: Ondřej Vaculík
Spustit audio