Pohyblivé obrázky

V naprosté tichosti proběhlo letos v září pětadvacáté výročí jedné události. Nakolik památné, to ponechám na laskavém uvážení laskavého posluchače. Jakáže to událost? Filmová. Před pětadvaceti lety proběhlo v Plzni natáčení nejmasovější filmové scény v historii města.

Nechám ještě chvíli laskavého posluchače hádat, který že špektákl mám na mysli. I když to upřímně řečeno není tak složité. V mezičase si můžeme připomenout několik filmů, kterým tuto město posloužilo jako lokace. Existuje na to mimochodem jeden šikovný internetový portál: jmenuje se Filmová místa, a ačkoli v plénkách, je velice kratochvilný.

Plzeň|foto: ČRo Plzeň

Tedy ty filmy, že ano. Snad úplně nejstarší lze datovat rokem 1927, kdy se v Plzni objevilo několik Amerikánů, nějakým způsobem namočených do Lindberghova přeletu Atlantiku. Při té příležitosti vznikl dokument, ve kterém najdeme unikátní záběry plzeňských ulic a rozličná plzeňská panoramata. Tedy, najdeme: pokud ještě existuje.

To je ale dokument. Shodou náhod jsem nedávno vyčetl ve starých Škodovácích, že si Plzeň dost brzy zahrála i ve filmu hraném. A ne ledajakém. Legionářské drama Zborov z roku 1938 patřilo svého času k ostře sledovaným filmům, PR mu dělalo samotné téma a aktuální politická situace. Hlavní hrdinové spolu pracovali ve Škodovce, a tak se část děje odehrává právě v dílnách ocelového města. Další scény se točily na tehdejším borském cvičáku a nechybí ani připomínka tragického výbuchu v bolevecké muničce. Na plzeňskou stopu ve Zborově se záhy zapomnělo a nebýt doktora Krátkého, bezedné studnice znalostí o ocelovém městě, asi by to tak i zůstalo.

Škodovka si připisuje další zářez díky filmu Zocelení, vzorném kusu v duchu socialistického realismu z počátku padesátých let. Točil ho Martin Frič, a prokázal tak nemalou schopnost českých režisérů přetavit své schopnosti v souladu s potřebami doby. Se Škodovkou částečně souvisí i třetí zápich. V dětském filmu Brankář bydlí v naší ulici z roku 1957 si totiž zahraje náš milovaný svatostánek ledních sportů, tehdy ještě nezastřešený. Na dvě minuty, ale zahraje. Bizarní scéně, ve které parta kluků z pražského rybníku vypráská tým Kanady, vévodí gólman javorových listů: hrál ho skutečný brankář Plzně Zdeněk Kletečka, pozdější šéf škodováckého výzkumu.

A tak bychom mohli pokračovat. Přes Tři chlapy na cestách, které jejich pouť zavede do Prazdroje nebo hraničářský morytát Drsná planina, který se chvíli zastaví na Ústředním hřbitově. Skrze něj se pomalu blížíme k meritu věci. Protože režisér Drsné planiny byl... a modří už vědí?

Tady si dovolím vlézt do děje. V září 1986 jsem přišel na gymnázium. Ještě jsme se ani nerozkoukali a řekli nám, že další den nejdeme do školy. Respektive jdeme, ale ani se neohřejeme a hned zase půjdeme. Na náměstí, kde budeme dělat dav pro potřeby filmu. A že se máme obléci co nejpestřeji. Při vzpomínce na socialistickou konfekci té doby mi ten požadavek dodnes připadne jako mimořádně dobrý vtip.

Teď už se musí chytit všichni. Ano, přátelé, řeč je o Discopříběhu, největší oslavě kalhot mrkváčů a barevných trvalých v dějinách české kinematografie! Režisér Soukup, plzeňský rodák, se své rodné hroudě odvděčil hned několikrát: Vítr v kapse, jistě račte pamatovat. Jsou lidé, kteří při vyslovení názvu tohoto kusu propadají záchvatům nostalgie: dobře jim tak.

Filmový pás |foto: Stock Exchange

A tak mi naskakuje pár záblesků paměti, o které se u příležitosti výročí medle podělím. Umělci měli zpoždění, a tak před zaplněné náměstí nastoupil Michal David, aby ukrátil p.t. publiku čekání. Robot Supraphonu měl ale smůlu: od hajzlíků u bufé Fénix jej rafinovaně uráželo několik chuligánů a jejich hlučné glosy budily značné veselí. Než se štáb konečně doklátil, vzala nemalá část auditoria kramli: já ostatně taky. Výsledek můžete vidět v závěrečných titulcích.

Přesto se Discopříběh stal asi nejslavnějším plzeňským filmem: nakolik si to zasloužíme, opět ponechávám na uvážení laskavého posluchače. Pokud vás k tématu ještě něco napadne, dejte vědět. Nebo se podívejte na Filmová místa a vzkaz zanechte tam.