Osobnost výtvarníka a plzeňského patriota Vladimíra Havlice
Letos si připomínáme hned dvojí výročí plzeňského výtvarníka Vladimíra Havlice. Tento činorodý malíř, grafik, spisovatel byl výraznou osobností veřejného života devadesátých let: pracoval v obvodním i městském zastupitelstvu, byl mezi obnoviteli spolku Měšťanská beseda, angažoval se ve Spolku za starou Plzeň, bojoval za návrat Masarykova pomníku, vzkřísil postavu bájného rytíře Radouše a přišel také s myšlenkou na Muzeum loutek. Podrobněji v komentáři Eva Klausnerová.
Letošního roku by se akademický malíř Vladimír Havlic dožil 65 let. Ke svým posmrtným narozeninám dostal dva dary: výstavu v Trnkově galerii, která shrnula hlavní etapy jeho uměleckého vývoje a otevření Muzea loutek.
Vladimír Havlic se nedožil kmetského věku, ale žil intenzivně. Vydával síly a energii nejen jako mnohostranný výtvarník, ale také jako patriot rodného města Plzně, pro které obětoval mnoho času i sil.
Když byl Havlic na podzim r.1994 zvolen do zastupitelstva, měl možnost zahájit aktivity pro vytvoření plzeňského loutkářského muzea. Po mnoha jednáních se mu v lednu 1997 podařilo, že kulturní komise města Plzně jeho návrh přijala. Nejprve bylo třeba hledat vhodné místnosti a začít o plánu jednat se Západočeským muzeem a Ministerstvem kultury. Havlic navrhl členy pracovní skupiny, ve které byli nejen zástupci města, ale i ředitelé archivu a muzea i on sám. Skupina pracovala a sny začaly nabývat zřetelnější kontury.
Původní záměr byl skromnější, nežli je dnešní skutečnost. Samozřejmě, že těžiště expozice opět mělo spočívat na plzeňských loutkách, které se proslavily v republice i ve světě. Doplňovat je měly archiválie a fotodokumentace. Vše se mělo vejít do dvou místností ve Zbrojnické ulici. Teprve na konci roku 1999 rozhodla rada města Plzně o využití prázdného domu na Náměstí Republiky.
Od těchto prvních krůčků uplynulo 10 let. Loutkové muzeum je dnes umístěno v krásném opraveném domě a uplatňují se v něm všechny prvky moderního muzejnictví. Něco tu ale chybí: alespoň jediná Havlicova loutka, alespoň známý a oblíbený Radouš.
Vladimír Havlic už v roce 1971 pracoval jako vedoucí amatérského loutkářského souboru Špalíček. Za této dlouholeté činnosti vytvářel loutky i kostýmy, které navazovaly na plzeňské tradice, byly vtipné a diváci je měli rádi. Radoušovu postavu vzkřísil ze zapomnění a podílel se i na hře o Radoušovi, kterou divadlo uvádělo k mileniu Starého Plzence. O loutkářství často psal a přednášel, protože ho považoval za důležitou část plzeňské kulturní historie. Jeho loutky byly naposledy vystaveny v roce 1998 a v muzeu, které zakládal, určitě chybí. I Vladimír Havlic je neodmyslitelnou součástí plzeňské kulturní historie a Plzeň by na to neměla zapomínat.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
