Okula Nýrsko

Počátky firmy na výrobu brýlí se datují do roku 1873, kdy bratři Adolf Willhelm a Eduard Eksteinové založili v Praze optickou dílnu s dvacítkou zaměstnanců. O patnáct let později ji přesunuli do Vídně a z dílny se stala továrna. Rakouské mocnářství zásobovala obrubami z přírodních materiálů tedy niklu, zlata, kaučuku, rohoviny a želvoviny. Doplňkovým programem byla produkce skřipců, lorňonů, optometrů a teploměrů.

Počátky historie nýrského podniku jsou spojeny se zahájením provozu železnice mezi Plzní a Železnou Rudou. Bratři Eksteinové sem také kvůli levné pracovní síle v roce 1895 přesunuli výrobu z Vídně. Pro svou továrnu si vybrali budovu bývalého mlýna, kterou zkolaudovali pro výrobní účely a v jejímž okolí firma dodnes sídlí. Počet zaměstnanců neustále vzrůstal a těsně před druhou světovou válkou jich v podniku pracovalo na pět set. Po židovských majitelích převzali správu továrny Němci. Nýrsko totiž patřilo do Sudet a tedy do velkoněmecké říše a továrna prý vyráběla například optiku do zaměřovačů německých tanků do té doby, než ji spojenci na samém konci války vybombardovali. Hned po osvobození byl vyhláškou ministerstva průmyslu zřízen národní podnik s dodnes používaným názvem OKULA. Pracovníci německé národnosti byli postupně nahrazováni českými a výroba nylonových a acetátových brýlí byla rozšířena o nástrojárnu a zámečnickou dílnu. Roku 1958 byla OKULA Nýrsko začleněna do sdružení podniků pro zdravotnickou výrobu zvané SPOFA a od té doby tu začaly vznikat také ochranné pracovní pomůcky. Dál pokračuje člen představenstva firmy Lubomír Křivánek.

Lubomír Křivánek:
Samozřejme po druhé světové válce, když se plánovalo industrializovat pohraničí, tak k tomu přispělo i to, že vlastně se tady začala rozvíjet plastikářská výroba. Samozřejmě šlo o to zaměstnat co nejvíce lidí v pohraničí, protože zemědělství už víceméně tady tomu nepostačovalo, a tak vzniknul plán, kdy by se ta výroba těch tradičních brýlových obrub, která tady byla datována od toho roku 1895, rozšířila o výrobu plastikářskou. A když plastikářskou, tak něco, co mělo podobný výrobní charakter jako brýlové obruby, to znamená byly to drobné výlisky pro farmacii a pro zdravotnický průmysl. Proto Okula i v minulých letech prakticky spadala pod ministerstvo zdravotnictví a nespadala ani pod ministerstvo průmyslu.

V šedesátých letech vznikly další pobočky závodu, například v Železné Rudě, Kašperských Horách nebo v Horní Bříze. Provozovnu měl i v Praze, kde vznikaly zakázkové a modelové obruby nejen optických brýlí. V té době došlo také k největšímu růstu firmy a v samotném Nýrsku začala stavba nové výrobní budovy. Od stejné doby se datuje také dodnes používaný symbol firmy.

Lubomír Křivánek:
Logo které používají plastikáři, je to známé logo, který snad zná úplně každý, takové to okulářské očičko se tomu říká a tohleto logo se datuje od roku 1955.

Celý národní podnik v té době zaměstnával dvanáct stovek lidí, kteří vyrobili ročně až tři a půl milionu výlisků. Většina se vyvezla do socialistických států - v rámci RVHP šlo totiž prakticky o monopolního výrobce a kromě klasických brýlí se tu vyráběly i brýle pro svářeče nebo přilby či štíty pro chemickou výrobu. Osmdesátá léta znamenala nejen pro fabriku v Nýrsku, ale i pro všechny s vadou zraku, malou revoluci.

Lubomír Křivánek :
V polovině roku 1978 byla v našem podniku zahájena zkušební výroba litých kontaktních čoček. Tato výroba sem byla převedena prakticky z Prahy, protože na tomto projektu se podílel vlastně akademik Wichterle a Okula získala vlastně tento projekt kvůli tomu, že ta koncepce výroby byla změněna a kontaktní čočky, které se dosud vyráběly soustružením, tak se začaly vyrábět plastikářským způsobem.


Po roce 1989 se z Okuly stal státní podnik, který byl zařazen do první vlny kupónové privatizace a transformován do podoby akciové společnosti. Privatizace byla ukončena v polovině roku 1995 a o čtyři roky později začleňuje firma do svého portfolia výrobky pro automobilový a elektrotechnický průmysl. Rámečky pro obrazovky, součásti klimatizačních jednotek nebo plastové díly pro auta – to je dnes páteř výroby nýrské Okuly, která se pod českými majiteli rozdělila na dvě společnosti. Jedna produkuje plastické výrobky a druhá zůstala u brýlových obrub. Dělá se jich ale podstatně méně, než za socialismu, ročně kolem tříset padesáti tisíc. Jejich design má už léta na starosti Michael Keyr, který si zkušenosti přivezl ze svého působení v emigraci v Německu.

Michael Keyr:
Těch živejch modelů je daleko přes čtyři sta, jak z kovu, tak z acetátu, tak ze stříkanejch obrub. Jinak by jich bylo daleko víc, ale pochopitelně my to sledujeme dneska přes počítač a přes prodeje, co žije, co nežije, jaký modely, jaký barvy, čili ty modely naprosto automaticky odchází a nový přichází, každý rok jich přichází přibližně třicet, čtyřicet nových modelů.

Firma před pár lety postavila novou halu s automatickými vstřikovacími a lakovacími linkami a ráda by se udržela na trhu, který stále víc dobývají levné asijské výrobky. Ročně je schopna produkovat zboží za miliardu korun, které dnes dodává hlavně na domácí a slovenský trh. Vlastní ji téměř z devadesáti procent firma Optiplast Eyewear, tedy skupina čtyř českých manažerů, z nichž dva pracují v představenstvu firmy. Pro město zůstává podník jedním z největších zaměstnavatelů i když dnes už asi neplatí okřídlený výrok, že každá rodina v Nýrsku má minimálně jednoho člena zaměstnaného v Okule.