O čiperných dámách
Dnešní babičky se často neomezují na vyváření vnoučatům a pletí zahrádek. Řada žen zůstává aktivních do pozdního věku. V následujícím fejetonu vysloví obdiv dvěma takovým dámám Jana Kořínková.
Mám slabost pro dámy, které už překročily sedmdesátku, ba osmdesátku a pranic jim to nepřekáží v tom, aby se dál věnovaly pestrým aktivitám a radovaly z toho, co jim život i v tomto věku přináší. Ale to víte, že je tohle a támhleto bolí, ale bědovat je neuslyšíte. Ani nad tím, že se s nimi život věru často nemazlil.
Jedna z nich, paní Helena, stále učí němčinu, jezdí do lázní, sama si myje okna a když jsem ji doprovázela na její zahrádku pro jablka, měla jsem co dělat, abych jí stačila. Pokud se ohlásím na návštěvu, má nejen přichystané pohoštění, ale i seznam otázek z nejrůznějších oblastí domácího i světového dění, na které ji zajímá odpověď. Některé z nich poté ještě doma dohledávám v knihách či na internetu. No jestlipak byste uměli zfleku vysypat z rukávu, jak to bylo v roce 1967 s Šestidenní, respektive Třetí arabsko-izraelskou válkou? Pětaosmdesátiletá paní profesorka, jak jí říkáme, stále sleduje současnost a dává si ji do souvislosti s minulostí. Vzpomíná, ale netráví hodiny pláčem nad tím, kam ten svět spěje a že ji mnozí blízcí opustili.
Ta druhá, Hana Gerzanicová, se před časem vrátila do Plzně po dlouhých letech strávených v Austrálii. Vychovala tam šest dětí, prakticky sama, protože její první manžel, se kterým do této země emigrovala, těžce onemocněl. A přesto se nejen vypracovala na místo zástupkyně ředitele na prestižní škole v Sydney, dál se vzdělávala, ale také po nocích psala básně. Podle svých slov si uvědomila, že musí být nejen oporou a přítelem svým dětem, ale musí se pro ně stát i vzorem. Básně psala anglicky, vracely se však z novin a časopisů, kam je posílala - s tím, že jsou sice napsané perfektní angličtinou, ale autorka myslí česky a jinak to přece být ani nemůže. Mohlo a bylo, zvládla to. Stala se pravidelně publikovanou a uznávanou autorkou a to nejen u našich protinožců.
Před deseti lety zůstala v Plzni natrvalo a od té doby se tu rozloučila jak se svou maminkou, tak druhým manželem, rovněž exulantem. Básně píše dál, teď už česky. Jezdí do Mariánských Lázní přednášet českým a německým lázeňským hostům o kultuře původních obyvatel Austrálie, které obdivuje. Stará se o dům s překrásnou zahradou, kde strávila dětství. Každý večer v devět si dlouze telefonuje se svým devadesátiletým přítelem, Angličanem, který žije na ostrově Wight.
Životní osudy této stále velmi vitální a elegantní dámy by vydaly na román. To napadlo i třetí dámu z těch, které obdivuji, spisovatelku Marii Korandovou. Rodilá Plzeňanka už v dětství psala básničky, písničky a články. Vystudovala, pracovala jako bohemistka a slavistka jak v Praze, tak v Bratislavě, kam se vdala. A když před osmnácti lety odešla jak se říká na "zasloužený odpočinek", začala se, v slovenském prostředí, překrásnou češtinou naplno věnovat literární tvorbě. Nejprve vzpomínkám svého dědečka na život v dřevorubecké vsi na česko-německém pomezí, pak například mládí své babičky v Domažlicích nebo knihám pohádek, legend a pověstí. Vloni jí vyšel román Volba profesora Klostermana a příští měsíc představí svou knihu Všerubský doktor se vrací o lékaři, literátovi a objeviteli kozinovské pře Georgu Leopoldu Weislovi. V současnosti tedy připravuje román o Haně Gerzanicové.
Přemýšlela jsem o tom, co ty dámy ještě spojuje. A mám to - krásné dětství, ze kterého mohly čerpat sílu v dobách nepohody. Na konci věty by se hodil vykřičník.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
