O Češích a Slovácích

Starší učitelé alespoň některých škol to pamatují: když se po prázdninách vrátili do školy, hlavní bylo instalovat ve třídě nástěnku k výročí Slovenského národního povstání. A protože se to přísně sledovalo, dobrým vztahům obou tehdejších našich národů to sotva prospívalo, jako ostatně všechno shora nařízené. Také tehdy kolovalo nemálo někdy až nacionalistických anekdot - u nás o Slovácích, u nich o nás. Posledních patnáct let jsem ale ani jednu novou neslyšel - tady ani tam.

Ale vážně. Opravdu málo se u nás ví, že před první světovou válkou Slováci - díky násilné maďarizaci - stáli prakticky na okraji vyhubení a mohli skončit jako Lužičtí Srbové. Česko-německé potýkání v Čechách proti tomu byla úplná selanka. Slováci například skoro vůbec neměli svou inteligenci.

Napravit to za první republiky měla idea československého národa, která se ale časem ukázala neudržitelnou. I proto může být snad trochu pochopitelné, že Slováci nakonec vyhlásili svůj Slovenská štát. Rozhodně jej nehodlám jakkoli obhajovat stejně jako to, jak se tehdy mnozí zachovali k českým občanům, kteří tam - hlavně jako státní úředníci - sloužili. Že s daným stavem mnozí nesouhlasili, se prokázalo právě ve Slovenském národním povstání, jehož nekulaté výročí si v těchto dnech připomínáme. Byl to hrdinský čin desetitisíců Slováků a nic na tom nemění, že povstání nakonec z řady důvodů prohrálo.

Po roce 1945 byl slovenský národ sice formálně plně uznán za svébytný, nicméně přijatý asymetrický model státního uspořádání vedl k tomu, že Slováci měli své národní vládní orgány, ale Češi ne. To bylo řešeno až v federálním uspořádáním v roce 1968. I když se dbalo na to, aby alespoň jednu z vedoucích státních funkcí zastával Slovák a jejich váze odpovídalo i jejich zastoupení v centrálních orgánech státu, stejně se vládlo prakticky z jednoho pražského centra. Slováci trefně překřtili své představitele v centrálních orgánech na "pražské Slováky".

Logo|foto:Český rozhlas

Když se v roce 1990 objevila idea úplného státního osamostatnění Slovenska, trochu mnohé z nás zabolelo u srdíčka - mne nevyjímaje. Ale od počátku jsem tvrdil, že na to Slováci mají plné právo. Můžeme se post festum dnes dohadovat, zda formální provedení celé záležitosti bylo ústavní, že mělo být referendum, že se nám tak říkajíc "odvděčili" za průmysl, který se tam vybudoval a tak dále, ale to je tak všechno. Prezident Havel, kterého Mečiar s Klausem postavili fakticky před hotovou věc, pochopitelně resignoval. Leckdo se tomu podivil, ale on nemohl jinak. Vždyť presidentský slib obsahoval závazek, že bude bdít nad celistvostí státu.

Vlastní "státní rozvod" Čechů a Slováků proběhl skutečně důstojně, věcně, ani u nás nebyla kupříkladu žádná panika, když se zaváděla koruna česká. Slovensko je dnes mladý, sebevědomý, suverénní demokratický stát a náš opravdu dobrý soused.

I z jiného soudku nám Slováci zůstávají blízcí. Třeba ze slovanských jazyků - našeho společného kořene - je ta pravá slovenština, tedy ta původně někde od Martina, zvukově skutečně nejkrásnější. A slovenské lidové písně se asi také vždy budou v Čechách zpívat stejně jako ty naše tam.

Tak nač nějaká nostalgie po časech minulých?