Novodobý vzor

Pohled většiny z nás na výsledek nedělní přehlídky dostihové krásy v Pardubicích bude patrně jiný než samotného vítěze. Zatímco Josef Váňa klade na první místo hnědáka Tiumena, a sebe staví do pozadí, my, diváci na tribuně nebo u obrazovek, vidíme především obrovský úspěch člověka. Triumf píle a odhodlání postavit se nepřízni osudu. Příklad silné vůle. Schopnosti po pádu vstát a znovu jít do zápasu, který nakonec přinese zasloužené vavříny. Kdyby kdokoli z nás měl jen polovinu zranění, která tuto žijící legendu postihla, sami si odpovězme, v jaké fyzické kondici bychom dnes přežívali. Když na Váňu ve čtyřiadevadesátém spadl v Baden Badenu kůň a žokej prošel stadiem klinické smrti, měli jsme o něj upřímný strach. Úvahy, jestli ještě bude na Velké pardubické startovat se tehdy jevily jako nepatřičné. O něco později snad platilo ono olympijské - není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Možnost, že by pardubický dostih vyhrál patřila do říše hodně bujných snů. Josef Váňa to přesto dokázal. Ne jednou. Od tragédie v Německu zatím čtyřikrát. Kdo by na to před sedmnácti lety vsadil?

Už je to tak, že vždy po velkém vítězství reprezentace na mezinárodním klání padne odlesk slávy na každého českého občana. Podobně v tomto případě. Trojnásobné prvenství Tiumena s Josefem Váňou v sedle je důvodem k o trochu větší hrdosti pro každého Západočecha. Tento muž žije, ať symbolicky či skutečně, vlastně nedaleko. Více či méně mezi námi - jako novodobý vzor.

Logo|foto:Český rozhlas

Nemusíme, nemůžeme a nebudeme ho samozřejmě následovat ve všem. V něčem ale inspirací je. V nedělním závodě ukázal, jak důležité a rozumné je správně rozvrhnout síly. A že se vyplatí bojovat naplno i v okamžicích, kdy naděje na splnění snu začíná pohasínat. Josef Váňa je důkazem, že udělat pro dosažení dobrého cíle maximum možného má smysl. Tak můžeme vnímat nepsaný odkaz velkého žokeje. A výlučně na něm samotném pak nechme rozhodnutí, jestli se objeví na startu Velké pardubické také druhou říjnovou neděli roku 2012.