Nebezpečí

Ráno po osmé hodině je naše sídliště skoro vylidněné a na cestách za městem nebývá živáčka. Tentokrát jsem ale kousek za konečnou viděla na lavičce mládence. Působil slušným dojmem, měl vedle sebe položený baťůžek s učením a seděl v hlubokém předklonu. Když jsem kolem přecházela, zvedl hlavu a jeho mladý hezký obličej měl výraz takového smutku a bezradnosti, až mě to polekalo. Zradila ho milovaná dívka, propadá ve škole, rozvádějí se mu rodiče? Celou další cestu jsem si vyčítala, proč jsem se na něho alespoň neusmála, proč jsem se nezastavila a neřekla mu, že většinu našich trápení spolehlivě odnese čas a člověk nemá ztrácet odvahu. Při zpáteční chůzi jsem vyhlížela, jestli ještě neodešel, rozhodnutá, že teď se u něho určitě zastavím. Byl tam - a nezastavila jsem se. Když už jsem ho měla na dohled, viděla jsem, jak si na kolenou prostírá ubrousek se žlutým práškem a ten trubičkou saje do nosu. Fetoval. A to je neštěstí, které nemůže spasit kolemjdoucí důchodkyně. To je věc rodičů, učitelů a terapeutů, kteří mají sílu kluka zachránit. Jenomže, kdo z nich ví, do jaké pasti se zapletl. A co jsme to proboha za civilizaci, když nedovedeme chránit svá mláďata před ničivými vlivy chamtivého světa ! Asi jsem měla být pobouřena, jaký se z něho vyklubal lump, ale mně ho bylo jen strašlivě líto.

Před časem v pořadu Michaely Jílkové probíhala debata na téma děti a internet. Na jedné straně stáli tři mladí znalci počítačových sítí, všichni sebevědomí, inteligentní a s akademickými tituly. Oponenty měli dva, policistu a psychologa oba středního věku, znalé situace a dosti ustarané. Mluvili o zneužívání dětské důvěřivosti pochybnými lidmi, o mámení citlivých údajů pedofily a zloději, o internetové šikaně, jež dohání děti až k psychickému zhroucení a o návodech na výrobu výbušnin a drog. Počet dětí ohrožených internetem strmě stoupá, protože na síti neexistují pravidla, která by je chránila. Představitele druhé skupiny však zaujal pouze výraz pravidla. A zděsili se. Chcete snad zavádět cenzuru ? Co je nám do dětí, o ty se mají starat rodiče. A do toho chór televizních diváků, posílající esemesky: Máme právo na svobodu, kdo chce pravidla, je zaostalý, nám nikdo nebude diktovat, ať se rodiče dívají na internet s dětmi a neotravují tím nás.

Byl to mimořádně depresivní pořad, protože mladá inteligence, která brzy převezme správu naší země, se ukázala jako absolutně sociálně tupá. Její rady jsou skvělé. I kdyby se matky po příchodu z práce nestaraly o jídlo, školní úkoly a čisté prádlo, nýbrž sledovaly s dětmi internet, potomci jim asi sotva předvedou, čím se bavili, když byli doma sami. Na spletitá nebezpečí moderního světa nemohou stačit pouze rodiče. A je špatné, když počítačoví experti nevědí, že nežijí jen sami pro sebe a za sebe. I kdyby stokrát hlásali absolutní svobodu, spoluopovědnost za zoufalé děti v ordinacích psychiatrů, za otrávenost a cynizmus mezi mládeží a za nešťastné kluky na lavičkách za městem, z nich nikdy nikdo nesejme.