Nazvat věci pravým jménem

Máme-li porozumět něčemu, co se nás týká, musíme si to pojmenovat. Nazvat věc pravým jménem. To je ovšem velký čin sebeuvědomění, k němuž se člověk musí odhodlat, rozhodnout. Jinak je událostmi vláčen, považuje za samozřejmé, co ve skutečnosti může být i nehorázné, a není schopen se ze sítí svého údělu vymotat. Pojmenovat věc pravým jménem znamená ovšem položit si také správnou otázku, a ta nemá znít žalobně "jak já k tomu trápení přijdu?", ale konkrétně: jak to vypadá, kdy se to děje, kdo nebo co to přináší, kde stojím v tom všem já. Není snadné si takto jednoduché otázky položit, protože člověk musí přestat považovat za samozřejmé a za normální, co je ve skutečnosti jenom každodenní. Ovšem ve chvíli, kdy si člověk správné otázky položí, většinou už na řešení přijde sám, v každé té otázce jsou odpověď a řešení vlastně už obsaženy.

To, co se týká jedince, platí také pro společnost a její nevyřešená traumata. A teď už konečně můžu mluvit o českém pohraničí, jehož zpustnutí a zanedbanost, devastace památek i lidských obydlí je vůčihledná a dnes už i budí pohoršení. Ptáme se jak to je možné, jenomže to je právě ta příliš obecná otázka pro nalezení konkrétní odpovědi. Říkáme, že lidem zde chybějí kořeny, ale tolik let po válce je to už docela urážlivé. Snad první generace, ale ta dnešní, čtvrtá?

Kostel v Hoře Svaté Kateřiny

Z životní zkušenosti svých rodičů vím, že po 2. světové válce se do pohraničí stěhovali lidé s úmyslem se zde usadit. Kořeny sice neměli v tomto - v té době podivně cizím, kdysi německém - kraji, ale měli je rozhodně v Čechách či v Československu, které považovali za svou vlast a nemínili ji devastovat. To, že ji nedokázali rozvíjet, souvisí ve skutečnosti mnohem víc s komunistickou ideologií než s přetrženou tradicí. Těžko se starat o barokní zámek, když je v něm usazen státní statek a v panském interiéru, kde se počítalo se služebnictvem, musejí bydlet rodiny zemědělců s dětmi. Těžko udržovat kostel ve státem nařízeném ateismu, kdy ctižádostí předsedy národního výboru je, aby statisticky vykázal co nejméně věřících. Těžko pěstovat krajinu, když je zadrátovaná vojenskými pásmy a když symbolem pokroku je kravín zvící fabriky. A těžko zapustit kořeny v kraji, o jehož minulosti se lže nebo mlčí.

Slušní lidé v pohraničí byli křesáni napořád - kolektivizací, hraničním pásmem, industrializací, vojenskými újezdy, kádrovými prověrkami, a úplného dna se dosáhlo normalizací, která vše zahrnula jako buldozerem do základů několika bytovek a prodejny Jednoty. Kdo mohl, odešel, kdo nemohl odejít, stáhl se. Na místa lidí, kteří řádně hospodařit nemohli, se nastěhovali ti, kteří to neuměli a nechtěli.

Logo|foto:Český rozhlas

Lpění na tradičním místě a odvozování pořádku a prosperity od generačních kořenů k venkovu patří, ale nemá to přece být jediným předpokladem pořádku a slušných poměrů. Sedět na jednom místě není zase taková ctnost. Dokonce naopak - duchovní pohyb je přece závislý i na pohyblivosti prostorem, na momentu objevitelství, doslova na rozšiřování obzorů. Pěstování obce a krajiny je výrazem dobrých vztahů i mezi lidmi - a ty mohly být v době uličních výborů a věčného doporučování a dozoru jenom předstírané. Jistěže tam, kde se lidé mohou opřít o tradici, to mají snazší. Ale přijít někam s vůlí k novému začátku je situace plná tvůrčí energie. Nedostat k tomu svobodu pak znamená tu energii zničit, a když se to stane opakovaně, dostaví se rezignace: ať ten kostel na návsi třeba spadne. Ze všech škod, které takto české pohraničí utrpělo, jsou ty hmotné nakonec nejsnáze odstranitelné.