Můj 21. srpen

Onoho roku jsem v polovině srpna zanechala svou domácnost a děti manželovi a rodičům a odjela na pražskou Bulovku kvůli vyšetření svých zdravotních problémů. Dvanáctilůžkový pokoj tam se mnou sdílely většinou skromné starší paní, ale přímo na vedlejší posteli ležela Alena, má mladá kolegyně z Univerzitní knihovny. Obě nás nečekané shledání potěšilo.

V noci na 21. srpen jsem nemohla spát. Rušil mě hřmot letadel, která jakoby v konvoji nalétávala přímo nad mou hlavou. Rozespalá jsem si pomyslila, jak je nezodpovědné vést letovou dráhu přímo nad nemocnicí, ale záhy jsem byla vyvedena z omylu. Alena přišla k mé posteli a zašeptala, abych vyšla na chodbu. Tam už se shromažďovali pacienti s ohromující zprávou: Přepadli nás Rusové!

Ráno to už na Bulovce vřelo a všude převládal pocit soudržnosti a odhodlání. Návštěvní hodiny byly zrušeny, příbuzní volně přicházeli a odcházeli a zahrnovali nás nejnovějšími zprávami. Dozvěděli jsme se o přemísťování tabulek s názvy ulic, o nápisech na zdech psaných azbukou a také o ohrožování civilistů. V Praze vázlo zásobování. Moje sestra po dvouhodinovém stání ve frontě dostala pouze půllitr mléka a krabici sucharů. Nemocnice zrušila rozmanité diety a všichni pacienti obědvali jednotné cezené nudle. Jednu sestřičku při cestě na ranní směnu přepadli v parku Rusové a zabavili jí svačinu.

Na interně, kde jsem ležela, probíhala vyšetření dál podle plánu, ale chirurgie domluvené operace odložila. Sanitky jezdící s vlajkami Červeného kříže začaly přivážet raněné a ti měli samozřejmě přednost.

Pošta fungovala a doručila mi dopis od manžela. Popisoval průběh generální stávky v Teplé. Můj muž líčil, jak do mikrofonu městského rozhlasu právě předčítal prohlášení národního výboru, když do budovy vtrhnul ruský major s vojenským doprovodem. Zahájil proslov, v němž vypočítával chyby soudruha Dubčeka, a rozlítilo ho, že všichni věnují mnohem více pozornosti rozhlasovému vysílání z Plzně. Poručil zavřít rádio a zakázal brát telefony. Do toho udeřila dvanáctá hodina, začátek stávky. Úřednice ve vedlejší místnosti stiskla podle ujednání knoflík městské sirény. Ta se rozječela, Rusové vylítli a na všechny zamířili odjištěné samopaly. Major řval rozkazy: Městský rozhlas a telefony budou zapečetěny, schůze jsou zakázané a jeden z nižších důstojníků zůstane na radnici jako trvalý dozor. Přepadení radnice však neuniklo pozornosti lidí venku. Zpráva se rozkřikla po celé obci a Tepelští přispěchali svým aktivistům na pomoc. Srotili se na náměstí a chystali se vpadnout na radnici. Na poslední chvíli situaci zachránil velitel místní posádky. Tryskem přivezl ruského plukovníka, který věděl, že dle rozkazu mají předstírat přátelství. Majora rychle zpacifikoval,vojáci sklopili automaty a všichni na svém obrněném voze zase odjeli. Ohrožení činovníci vyšli před dům, lid se zklidnil a odebral se podepisovat petici o rychleném odchodu cizích vojsk.

Dopis mého muže putoval od jedné postele ke druhé. Plasticky doplňoval informace z hlavního města. Musím ale říci, že tehdy jsme všichni věřili, že svět se nás zastane, že sověti usednou do svých tanků a odjedou zpět na východ. Bohužel, se opakovala situace jako v době Mnichova před 30 lety. Tenkrát jsme byli jediní na světě, kdo Hitlerovi nevěřil ani slovo. Teď jsme byli opět jediní, kdo neměl strach si to rozházet s Brežněvem.

Tank pod orlojem|foto: Soukromý archiv Pavla Macháčka

Když mě propustili z nemocnice, šla jsem tichou prosluněnou ulicí mezi vilkami na stanici autobusů. Najednou se ozvalo dunění a za mnou se vynořil ruský tank. Pomalu otáčel hlaveň, namířil ji proti mně a sledoval mou chůzi. Najednou všichni spolupacienti, solidarita i vzájemná opora zůstali daleko za mnou. Zůstala jsem sama proti jícnu té cizí zbraně a byl to obraz toho, co nás mělo čekat dalších 20 let. Každý sám bude vystaven násilnickému diktátu Moskvy a jejích českých lokajů a každý sám se s tím bude muset po svém vyrovnat.