Milý Jindřichu...

... je to tři dny, co jsem dostal esemesku, že Tvůj pozemský film skončil. Napsal někdo ještě ten den na internetu, kdy už se ta zpráva šířila i rozhlasem a televizí, že to je pomluva, když lidé tvrdí, že režisér Jindřich Polák umřel, protože tady zůstane živý ve svých pohádkách, a také to napsal, že závidí všem nebeským dětem, protože k nim přichází jejich velký kamarád, co umí vymýšlet krásné příběhy. A je to pravda pravdoucí, a já si uvědomuji, že teď už možná sedíš v nebeské kavárně Slavie naproti nebeského Národního divadla s Otou Hofmanem a já vás oba děsně ruším v debatě nad nějakým novým scénářem. Pan Tau plní každé vaše přání, chvíli je číšníkem, chvíli figurantem a předehrává vámi naskicované nápady, chvíli shovívavým pozorovatelem vašich tvůrčích sporů, laskavým divákem vašeho skotačení mezi stolky, posluchačem, který se ničemu zázračnému nediví. Chvíli to sice bude trvat, než si zvyknete, už je to pár pátků, co jste spolu naposled dělali, ale to jiskření, protože nejde naučit, to se vrátilo hned a sílu dostane po pár úplňcích. Pan Tau tam snadno může být, protože tomu jsi dal do figury cestovatelství v časoprostoru, a ještě možná Návštěvníci, ti byli Tebou také takhle obdařeni a díky tomu zůstali i nám. Ale Chobotničky a Lucie a Klaun Ferdinand a Statečný cínový vojáček a všichni ostatní z Tvých filmů i z Tvého vlastního filmu tady jsou a zůstanou. Jen s Nebeskými jezdci si nevím rady, když mám povědět, jestli patří víc na nebe, nebo sem. Patřit by měli sem, jenže oni už tam byli tolikrát a jsou tam tak navyknutí a tak dobře znají hvězdnou navigaci, že rozhodnout o jejich trvalém bydlišti nejde a nešlo vlastně nikdy.