Měl jsem štěstí na lidi! Učitel, muzikant a publicista Jan Tomíček se stal Osobností města Hořice

Hořický učitel, muzikant a publicista Jan Tomíček je tady dnes s námi. Blahopřejeme k ocenění. Co jste na to říkal?
Děkuji. Tedy byl jsem samozřejmě překvapen, protože jsem to nečekal. Ale určitě mne to potěšilo, protože je to krásné ocenění toho, co za ta léta v Hořicích děláme s dalšími lidmi. Není to jen moje zásluha, ale spousty lidí, kteří pracují se mnou a dělají regionální kulturu a vlastivědu.

Čtěte také

Hořice mají vše, co mnohá větší města a ještě něco navíc. Trubičky, motorky i kamennou krásu

Považujete to za jedno ze svých životních i ocenění a úspěchů?
Samozřejmě. Moc si toho vážím a myslím si, že je takové ocenění velice milé a příjemné. A opravdu jsem vděčen všem, kteří mě nominovali a potom i udělili.

Chtěl jste být už jako malý kluk učitelem? Vy prý pocházíte z Kozákovska.
Ani jsem snad ze začátku učitelem být nechtěl, měl jsem různé představy od dětství, jako třeba krotitel zvěře. A potom mě bavila i mineralogie, toulal jsem se po lesích a po svazích bájného Kozákova. Hledali jsme acháty, jaspisy a zelené olivíny. Ale pak jsem se začal zaměřovat na dějepis a ten mě stále více bavil. Takže jsem se na gymnáziu rozhodl, že půjdu cestou historika, i když pořád ještě jsem si nemyslel, že budu učit. Ale nakonec mě to chytlo a myslím, že jsem udělal dobře.

V Hořicích jsem prožil celý svůj učitelský život. A mám z mých žáků opravdu radost. Je krásné vidět, kam až to dotáhli Hořičáci.
Jan Tomíček, hořický učitel, muzikant a publicista

Vzpomíná učitel s láskou na své učitele?
Určitě. Měl jsem velice dobré profesory a učitele, jak na základní škole, tak potom také na gymnáziu. Vzpomínám třeba na pana prof. Homoláče, který mě trošičku k dějepisu nasměroval a poradil mi, ať jdu studovat do Prahy. I na základní škole paní učitelka Rónová, která mě také k dějepisu vedla. Tedy učitelé měli na můj vývoj velký vliv.

Čtěte také

Slupnu trubičku, projedu se na motorce a pak mrknu na sochy, směje se starosta Hořic Martin Pour

Vaše první učitelské místo bylo v Hořicích?
V podstatě ano. Jen jsem byl velice krátce před vojnou ještě ve Vrchlabí na učilišti. Ale pak jsem šel na vojnu, tam jsme byl rok a potom už jsem nastoupil do Hořic. Tam jsem prožil v podstatě celý svůj učitelský život. Nastupoval jsem v roce 1985.

Jak vzpomínáte na svoje začátky, když mladý učitel přijde do kolektivu zkušených pedagogů na hořickém gymnáziu?
Měl jsem štěstí, že jsem nastupoval po velice oblíbeném učiteli dějepisu, panu dr. Holubovi. On mi občas radil, co a jak bych měl dělat a jakým způsobem se stavět k některým situacím ve škole. Byl to vynikající člověk. A pak spousta dalších lidí, se kterými jsem tam učil, i když třeba z jiných oborů. Kolega Šafránek, matematik, potom náš ředitel Josef Lindauer, všechno to byli vynikající lidé. Vždy jsme byli skvělý kolektiv, dělali jsme různé společné akce, besídky, večírky, výlety. Měl jsem štěstí na lidi a mám doteď spoustu výborných kolegů. Maruška Nosková, teď třeba Veronika Bergerová, také velice milá kolegyně. Takže já mám opravdu štěstí na lidi.

Čtěte také

Od Laurinky po superbike. V Hořicích vás ohromí vývoj závodních motorek od roku 1902 dodnes

Zaujal mne váš kolega Holub. Ale to jsou zase Holice a dr. Emil Holub. Jestli náhodou to nebyli příbuzní.
Já jsem se ho kdysi ptal, jestli není příbuzný onoho slavného cestovatele slavného. A dr. Holub mi říkal, že ne, je jeho předci pocházejí ze Semilska, od Kozákova. A já na to, že si snad dělá legraci, protože já pocházím také z Kozákovska a moje maminka byla za svobodna Holubová. Takže jsme pak zjistili, že jsme příbuzní. Někdy kolem roku 1820 jsme měli společného předka, když jsme pátrali v rodokmenu.

Za ty roky jste musel vychovat mnoho generací studentů, vzpomínáte na některé?
Určitě. Měl jsem třeba studenty na začátku své kariéry, kteří se stali významnými historiky, třeba jsem je i trošku ovlivnil, nevím. Byla to Pavlína Richterová, která působila na univerzitě ve Vídni nebo možná ještě působí. Potom o něco málo mladší Tomáš Petráček, známý historik a teolog, udržujeme kontakty doposud, hořický rodák. Potom to byli třeba i lidé z hereckého oboru, byl to Tomášův spolužák Filip Richtermoc, který v současné době působí jako herec v hradeckém Klicperově divadle, nebo známá divadelní a filmová herečka Miluška Bittnerová. Nebo Pavel Kožíšek, známý kouzelník a mág. Ale jsou to i studenti ze současné doby, kteří nedávno maturovali. Petr Brzek, který působí jako reportér v televizi Nova, nebo Martin Svatoň, který je zase redaktorem České televize v Brně.

Čtěte také

„Hudba, toť život náš.“ Přes 150 let živé tradice provází současné hudební spolky v Hořicích

Jste na ně pyšný?
Jistě. Když je vidím v televizi, říkám si, to jsou moji studenti. Mám z nich radost. Je krásné vidět, kam to dotáhli Hořičáci. Byla spoustu krásných zážitků, i veselých. Právě třída, kde byli Tomáš Petráček a Filip Richtermoc, byla revoluční, zapojovali se kolem roku 1989 do společenského dění. Hořice byly jedním z prvních měst, kde středoškoláci vyšli do ulic. V Hořicích, kde je kamenická škola a naše gymnázium, už asi tři dny po událostech na Národní třídě vyšel průvod studentů se svými učiteli městem, aby se vyšetřilo, co se na Národní třídě stalo. Takže naši studenti byli jedni z prvních, možná nejen ve východních Čechách, ale v celých Čechách, kteří se zapojili do boje proti totalitě.

Vy ovšem také rád zpíváte ve sboru.
Je to sbor Ratibor a Vesna, kdysi dva samotné sbory. Ratibor byl založen už v roce 1862, takže bez přerušení mají dlouholetou tradici. Když jsem přišel do Hořic, tak moje budoucí manželka, která už zde zpívala od studentských let, mě do toho sboru přivedla. A stále ve sboru zpíváme. Je to velice příjemné a velice nás to baví.

Čtěte také

V Hořicích vymizely masopustní zvyky koncem 19. století. O obnovu teď usiluje spolek Strozzi

A měli bychom také představit spolek Strozzi, ve kterém se angažujete. Co tam děláte?
Když v roce 2015 prodával Státní podnik Lesy České republiky v Hořicích zámek, tak mě napadlo, že by ho mohlo odkoupit město a mohly by tam být třeba další výstavní prostory pro hořické muzeum. Hodně jsem se angažoval v tom, aby město zámek koupilo. Zpočátku pro to nebylo moc hlasů, ale nakonec se vytrvalým úsilím stalo, že se to podařilo. Ale my jsme také chtěli, aby se kolem zámku něco dělo, proto jsme založili spolek Strozzi, spolek přátel hořického zámku. Název je podle posledního šlechtického majitele v 17. století, protože pak už zámek patřil pod stát. A děláme teď kolem zámku různé aktivity. Přednášky, besedy, hořický zámecký masopust nebo akci Zámek žije, v červnu pro děti. Nebo Zámecký Halloween v listopadu. Snažíme se, aby zámek žil.

Takže nejen za trubičkami, za kamenem a za motorkami, ale i na zámek můžeme do Hořic.
Právě výstava motorek bývá v zámku vždy přes léto. Takže kdo má rád motocykly, může se na ně přijít podívat do hořického zámku.

Pozval vás hořický učitel, muzikant a publicista Jan Tomíček, kterému ještě jednou k ocenění Osobnost města Hořice roku 2022 moc blahopřejeme.